Druhá část velkého cestopisu o Skotsku. Londýn a odjezd do Glasgow

13. duben 2008  Redakce MS   Destinace  7544 zobrazení  1432 slov

Cestopis. Londýn v únoru byl poměrně studený a plný sněhu. Překvapivě dlouhá cesta celou noc do skotského Glasgow byla úplně v klidu.

Pokračování cestopisu

Reklama

Vystoupil jsem na autobusovém nádraží Victoria Green Line Coach Station. Vzal si svůj jediný bágl na záda, a šel zjišťovat, jestli večer odjedu do Edinburghu. Kousek od výstupu v objektu obchodního a administrativního centra se nachází prodejna anglického národního autobusového přepravce, který se specializuje na dálkovou přepravu – National Express.

Už v Česku jsem si přes internet sehnal, že ve 22 hodin má odjíždět autokar do skotského Edinburghu. Jenže mi obsluha za přepážkou sdělila, že autobus je plný. Do Edinburghu se dneska nedostanu. Musím situaci řešit. Odcházím zpět k jízdním řádům a začínám kalkulovat.

Nakonec volím variantu, že pojedu ve 22.30 hodin do Glasgow. Pikantní na celé věci je, že nevím, jak daleko od sebe toto největší skotské město od hlavního skotského města je. A anglické míli opravdu nerozumím. Neumím si to přepočítávat na naše kilometry.

Hlavní je to, že to vyšlo. Místo v nočním autobuse do Glasgow se našlo. Spokojen a o 32 liber chudší jsem se před polednem vydal do londýnských ulic. A nutno dodat, že i s báglem na zádech a s vodou v jedné botě…

Přemýšlel jsem, jak v deštivém Londýně, který nečekaně byl i pod sněhem, přežít celý den. Protože byl sníh, tak byl i mráz. Horší kombinace opravdu přijít nemohla… Šel jsem se najíst do KFC hned vedle Victorie, do Victoria Place – což je obchodní centrum. Tam jsem si dal vynikající menu za 4 libry. A zjistil jsem, že v následujících dnech budu toto restaurační zařízení navštěvovat – jinak bych se asi nenajedl. Když si totiž koupíte jídlo a pití v nějaké samoobsluze, tak vám to vyjde prakticky nastejno.

Ani jsem neměl chuť se nějak po Londýně procházet. Nepřijel jsem primárně poznávat Londýn, ale tentokrát zafungoval jako přestupní stanice. Z toho vyplývalo i mé počítání času, kdy jsem se těšil na večer, až odjedu pryč. Jenže, doba to dlouhá…

V KFC také nelze vydržet moc dlouho. Velmi chytře nikde v Londýně nejsou objekty, kde by se topilo. Takže je vám po delší době zima a pomůže jedině pohyb. Tak jsem to ukončil a šel se projít. Zamířil jsem k Buckinghamskému paláci.

Pamatuji si jej z letní doby. Bylo tu všude hezky zeleno, kytky, vlajky. Dneska je tu sníh a turisté. Ti jsou všude a za každého počasí. No vlastně, vždyť i já jsem turista!

Zrovna jsem přišel k Paláci, když do dvora přijížděly dva kočáry. Fakt. No, vždyť jsme v království!

Pak se brodím sněhem k náměstí Traffalgar Square. A pak se vydávám na Picadilly Circus. A tady zase se snažím trávit v Burger King nějaký čas. Potom chodím různě po obchodech a nakonec se vydávám k Parlamentu a k hodinové věži Big Ben. Navštěvuji Londýnské oko, což je ruské kolo. Nakonec už to kolem 18 hodiny balím a vracím se do obchodního centra Victoria Place.

Tady se snažím trávit co nejvíce času. Je to ale úmorné. Naladit rádio na mém mobilu z nějakých záhadných důvodů nelze. Nudím se. Je mi zima. A ten čas vůbec neutíká! Co budu dělat do půl jedenácté?!

Nakonec kolem 20. hodiny odcházím se podívat na Green Line Coach Station, abych v předstihu zjistil, z jakého stanoviště mi pojede autobus. Ve tmě a v zimě, s báglem na zádech, procházím kolem jedné ulice, kam přijíždějí mezinárodní autokary. Jsem bezradný. Nemohu najít to správné stanoviště. Nakonec se zeptám pracovníka nádraží. Ukazuji mu svůj ticket a on mi říká, že musím jít na autobusové nádraží – Victoria. To jsem skutečně netušil, že je tu ještě jedno velké autobusové nádraží. Takže, odcházím jej hledat.

Našel jsem! Procházím se budovou. Je tu zima. A teprve osm večer. Co tu budu dělat dvě a půl hodiny? Našel jsem si stanoviště, odkud by měl odjet autobus. Zaujal mě systém, jak to tady funguje. Všechno je organizované. Všude jsou hlídači, ale také pomoc. Něco potřebuješ? Stačí se zeptat.

Usedám na lavici. Dívám se kolem sebe. A marně přemýšlím, jak to tady vydržím. Hlavní je ale to, že mám jízdenku. Nemusím se strachovat, že zůstanu přes noc na ulici. Určitě autobus do Glasgow vyjede a já osm hodin přečkám v teple a snad se i vyspím. Vlastně to bude už má druhá noc přečkaná v autobuse. Z Prahy do Londýna jsem moc toho nenaspal. Snad to tentokrát bude lepší…

Čas v čekárně jsem trávil tím, že jsem se díval po jiných lidech. Zaujali mě buď oblečením nebo tím, jak se chovali. Pak jsem si všiml, že se někde povalují volně ležící noviny. Beru si je a prohlížím. Snad tím trochu "zabiji" čas. No, upřímně, nebavilo mě to. Nic jsem na těch stránkách zajímavého nenašel. Hodně stran, ale spíše samá reklama. Takový mnohastránkový nosič na inzerci.

Konečně je čtvrt na jedenáct večer. Otevřely se dveře, vešel řidič a začal nahlas sdělovat, že autobus je připraven pro všechny, co míří do Skotska. Staví ráno v Glasgow, pak v Dundee a nakonec končí v Aberdeen.

Jak probíhá nastupování? Poprvé jsem to zažil právě tu čtvrteční noc. Později jsem zjistil, že je to systém, který je zaveden po celé Velké Británii. Takže: způsobně se všichni postaví do řady. Jeden řidič velmi důsledně kontroluje lístky. A ty mají různé formy! Třeba klasicky vytištěný ticket z předprodeje National Express, další vytisknutý z počítače – asi objednání přes internet. A nakonec dokonce se ukazovaly displeje mobilních telefonů, takže nějaké on line objednání. Ale všiml jsem si, že tento způsob není zrovna ideální. Asi je to nějaká novinka, nějaký experiment a řidiči tomu moc nedůvěřují.

Pak to pokračovalo tím, že se přešlo se zavazadly k druhému řidiči. Ten otevřel zavazadlový prostor a podle toho, kde vystupujete, tak tam dává vaše batohy, kufry apod. Hezky si to rozloží do určitých sektorů, aby náhodou se nestalo, že vaše zavazadlo vyloží někde jinde, než vystoupíte právě vy.

Další poznatek. V britských autobusech je povinnost si zapnou bezpečnostní pás (set bell). A pak ještě vždy při začátku jízdy k vám promlouvá řidič přes mikrofon. Nesmí se kouřit, pít alkohol, konzumovat drogy apod. Ale jinak dobrý! Všichni cestující jsou v klidu, způsobně se usadili a já se chystám na spánek.

Sedl jsem si úplně do zadní řady autobusu. Všiml jsem si, že tam přede mnou nebude jedna řada sedaček, a já tak chytře budu mít více prostoru na nohy. Osazenstvo autokaru bylo národnostně rozmanité – od černochů po nějaké Indy. Jdu spát.

Pokračování příště


Reklama

Hodnocení

Hodnocení: 1 hvězdiček / Hodnoceno: 1x