Francie - oblast Ile-de-France a Paříž (I.) - Cesta do Paříže a úvodní postřehy

Poznáváme Paříž i Versailles v květnu...

Cestovat autobusem nebo autem do Paříže, hlavního města Francie, je docela zábavné. Pravda, i když to většinou bývá nudné. Jedete po německých dálnicích směr na bavorský Norimberk (Nuerneberg), bádensko-wuertenberský Mannhaim a sárský Saarbruecken. V této malé spolkové zemi, která je mimochodem hornatá, překročíte státní hranici do Francie. A to přesně jsme udělali i my. Tady začíná můj příběh.

Vyjeli jsme odpoledne, ve tři hodiny z Ústí nad Labem, byla středa. Projeli jsme severními Čechami směr na Chomutov a potom Karlovarským krajem na Cheb. Na hraničním přechodu Pomezí/Schirnding jsme překročili hranici a byli jsme v Německu, tedy v Bavorsku. Bylo kolem sedmé večer. Paradoxně jsme na hraničním přechodu strávili přes hodinu. Neskutečné...

Jedeme přes Smrčiny (Fichtelgebirge), krajina je líbezná, upravená - prostě Německo. Nejprve jedeme po normální silnici, snažíme se dostat na dálnici. Míříme na Norimberk. Padla noc a my jedeme po dlouhé nekonečné dálnici až na Saarbruecken. Zhruba po třech hodinách vždy stavíme na známých odpočívadlech na dálnici A2, a nejvíce mě zaujalo odpočívadlo za Heidelbergem a Ludwigshavenem.

V USA jsem sice nebyl, ale čerpací stanice, odpočívadlo pro kamiony a imbiss - přesně podle amerického velkolepého stylu. Navíc po půlnoci to působilo tajemně. Když jsem za čtyři měsíce jel kolem stejného místa, ale už ve dne, podrobně jsem si to prohlédl a je pravda, že v noci to vypadá více kouzelně.

Projíždíme po dálnici kolem Saarbrueckenu, je tma, jsou zhruba dvě hodiny v noci. Obrysy jasně naznačují, že jsou všude kopce. Najednou se ocitáme na hraničním přechodu. Žádná kontrola, jenom prázdný komplex celnice, vlajky a cedule označující, že vjíždíme do Francie. Ale změna je vidět hned. I v noci. Francie je prostě jiná než Německo. To se pozná. Hlavně na architektuře, dopravních značkách, značení i tou francouzštinou...

Je noc, nechce se mi už bdít, chci usnout. Takže co se dělo dál, to nevím. Jenom to, že jsme jeli po dálnici na Méty (Metz) a Remeš (Rems). Známá to místa z historie.

Probouzím se. Je asi šest ráno. Údajně jsme jen hodinu a půl od Paříže (Paris). Zvědavě se dívám z okénka a žasnu. Absolutní rovina a jenom pole a pole. Stavíme na čerpací stanici. Konečně tedy si mohu stoupnout na francouzskou půdu. Kromě nezbytné ranní hygieny se jdu zvědavě podívat do shopu pumpy a okukuji zdejší sortiment. Snažím se nasát atmosféru Francie...

Pokračujeme po dálnici a zdá se, že jsme na předměstí hlavního francouzského města - rozsáhlá oblast samostatných malých měst a sídlišť - Ile-de-France. Doprava se zhušťuje, my jedeme pod dálnici A4. Ta zhruba kopíruje řeku La Marne, která se těsně před vlastní Paříží vlévá do Seiny.

Ačkoliv jsem to nezaznamenal, někde u naší dálnice má být Disneyland Paris. Je to zvláštní, že jsem nic neviděl. No nic. Abych tedy více přiblížil, kudy jsme jeli. Byla to města Marne-La-Vallée, Joinville-Le-Pont a Charenton-Le-Pont. Jeli jsme raovněž kolem méně známého lesíka Bois de Vincennes. Ten známější Boloňský lesík (Bois de Boulogne) je na druhé straně Paříže, než se nyní nacházíme.

Poměrně to jde rychle, zvláště po dálnici, takže za chvíli jsme prakticky v centru Paříže. Projíždíme pod budovou ministerstva hospodářství, na levé straně od nás je vidět komplex národní knihovny (čtyři výškové samostatné budovy v rozích vyhlížející jako rozevřené knihy) a prakticky míříme na náměstí Bastily (Plaza de la Bastille). Tady se nachází stejnojmenná opera (mimochodem, za dobu naší návštěvy Paříže jsme se již do těchto míst nepodívali), ale hlavně co tady nenajdete, je věznice. Ta samozřejmě byla za Velké francouzské revoluce vypálena a zničena. Samozřejmě neobnovena...

Pak jsme zamířili po různých ulicích směr k našemu hotelu, který se nachází kdesi přímo v centru města. Co mě zaujalo, byla skutečnost, že ačkoliv je čtvrtek, všude je klid, skoro nevidíte žádné lidi. Asi je nějaký svátek. Akorát mě, a tedy nejen mne, zaujali černoši v oranžových vestách. Mají taková primitivní košťata, kterými zametají odpadky - a že jich je.

Ale nejzajímavější je, že všude na okraji silnice u obrubníku chodníku teče voda. Právě do těchto "potůčků" černoši zametají a voda odpadky odnáší do kanálů. Zajímavý systém úklidu. Jak jsem později zjistil, na úklid tu mají převážně černochy a důmyslný čistící systém je pouze v historických částech Paříže. Pozůstatek z minulosti.

Náš autobus zastavuje kdesi na ulici, u vchodu do metra. Typicky Pařížské. Znáte to. Někam přijedete, vůbec to neznáte, těžko se orientujete a ani v prvních okamžicích nevnímáte okolí. Zvláště, když je všude pusto. A to je před devátou hodinou.

Vystupujeme a zamíříme do postranní uličky. Nacházíme náš hotýlek v centru. Typická pařížská budova. Francouzská okna, kované zábradlí. "Ovane" vás atmosféra Paříže. Přestože tady nic novotou nezáří. Vcházíme do vnitř objektu. Je tu málo místa. Malá recepce, úzké schody do vyšších pater, vedle výtah. To je první větší setkání s Paříží...

Cestopis byl psán 19. února 2004