Německo - oblast Dolní Sasko, Hamburk (I.) - Přípravy a vlastní cesta

Z Čech až do severního Německa

Pavel vyjíždí ráno po šesté z Prahy. Je středeční letní den, červenec. Všechno je to vlastně díky obrovské náhodě, ale díky za to, že to tak dopadlo.

Vstávám po půl sedmé, vlak mi z ústeckého hlavního nádraží jede v 8.20 hodin. Volám Pavlovi mobilem, abych se ujistil, zda už sedí ve vlaku Euro City, směřující do německého Hamburku (Hamburg).

Pravda, konečná je až na severoněmeckém ostrově Sylt, nacházejícím se už v Severním moři, ale my jedeme jen do dvoumilionové přístavní metropole. "Vše v pořádku, už se vezu," říká mi Pavel a já jsem přece jen klidnější.

Přece jen, chystat se na dlouhou cestu, pouze s kolem a zavazadly, přitom takhle už na trase postupně nasedat... Určitý stresový adrenalin to je.

Jako obvykle, všechno jsem balil večer na poslední chvíli. Minimálně čtrnáct dní máme spolu s Pavlem, našimi koly a zavazadly brázdit sever Evropy, z Hamburku přes Brémy (Bremen) se dostat až k nizozemským hranicím a dorazit až do našeho vysněného cíle - do Amsterdamu, a já všechno dělám těsně před odjezdem. Je to normální?

Ráno před naším domem veškeré tašky, spacák, karimatku apod. dávám na nosič kola a jedu po ústecké Masarykově třídě do centra města. Čekající lidi na trolejbus na mě koukají jak na něco exotického, jako by něco podobného viděli poprvé v životě. Kluka s bágly na kole. Co je na tom divného? Dokonce jeden, decentně, starší muž si neodpustí jakousi poznámku. Ach ty lidi...

V nádražní budově jdu už zkušeně k okénku mezinárodní pokladny. Lístky s otevřeným návratem a rezervaci na kola už mám sice zakoupenou z Prahy, ale přece jen si musím vystavit další lístek pro celníky a znovu zaplatit. Tentokrát sice jen 20 Kč, ale i tak toho placení bylo už dost.

Jak naše cesta vznikala? Někdy v únoru 2003 mě Pavel poslal mail, že má jakýsi kontakt na nějakého neznámého kluka, který chce jet v létě na kola do Nizozemska. Hned jsem se toho chytil a vzhledem k tomu, že Holandsko bylo pro mne náramnou exotikou, tu zemi jsem si absolutně neuměl představit, tak jsem se nadchnul pro nápad, že bychom v červenci jeli na kola. Zpočátku jsme chtěli jet autobusem přímo do Amsterdamu s tím, že projezdíme celé Nizozemsko. Jako vždy, všechno bylo jinak...

Veškeré plánování jsme nechali až na červenec, protože jsme oba dva chtěli mít po škole. Naivně jsme si mysleli, že stačí když v Praze objednáme dvě zpáteční jízdenky na autobus do Amsterdamu, kola vezmeme s sebou a bude hotovo. Samozřejmě to tak jednoduché nebylo a museli jsme hodně improvizovat a slevit ze svých plánů.

Nemá význam zde popisovat, jak jsme došli k závěru, že pojedeme vlakem do Hamburku (Hamburg) a odtud se už po vlastní ose na svých kolech dostaneme k nizozemské státní hranici a poté do Amsterdamu. Spokojme se s tím, že jsme si koupili otevřenou jízdenku na vlak a nejbližší středu jsme odjeli směr severní Německo.

S Pavlem se potkáváme už ve vlaku. Jdeme ve zvláštním vagónu, který umožňuje přepravu kol. Máme dobrou náladu, protože nám začíná dovolená a já si tu jízdu vlakem napříč Německem chci užít. Až totiž vystoupíme, následujících čtrnáct dní už se budeme po evropském kontinentu pohybovat jen po vlastních.

Popis cesty vlakem zkrátím na minimum. Zmíním je zajímavé pasáže. Tak třeba odbavení na hranicích s Německem. V Děčíně nás kontrolují čeští celníci, v Bad Schandau jejich němečtí kolegové. Jeden z nich se nás ptá, kam že to vlastně jedeme Hrdě odpovídám směr Hamburk a na celníkovi je evidentně vidět údiv a překvapení. Určitě, ačkoliv je Němec, v Hamburku nikdy nebyl a záviděl, že nějací kluci z Čech si tam jedou vlakem, navíc Euro City. Dobře mu tak...

Dalším zajímavým momentem je mé osobní bilancování cesty do Berlína. Vzpomínal jsem totiž, jak jsem tuhle cestu absolvoval před třemi lety na kole, když jsme jeli k Baltskému moři. Navíc venku pršelo, takže mě přepadla taková ta pochmurnější nálada.

Třetím zajímavým okamžikem naší cesty vlakem je zastávka v samotném hlavním městě Německa, v Berlíně (Berlin). Byli jsme s Pavlem unešení velkoměstem, moc se mi líbila televizní věž. Jeli jsme kousek od ní. To hlavní ale nás mělo čekat na zastávce Berlin-ZOO. Všiml jsem si totiž, že se nacházíme akorát v západní části města, u toho poničeného kostela na Fuerstendamu.

Což je typický symbol západního Berlína. V tu chvíli mě nenapadlo nic lepšího-horšího, než vystoupit z vlaku a požádat Pavla, aby mě vyfotil. Chtěl jsem nějakou exotickou fotku. Později se ukázalo, že zase tak úžasná není... To hlavní ale přišlo v zápětí. Stojím na peróně, Pavel stojí ve dveřích vlaku a cvaká. Jakmile dofotí, odchází a já se vracím k vlaku. Šok. Vlak přede mnou zavřel dveře a já je nemohl otevřít.

Bezradně se dívám na soupravu. Je připravena k odjezdu a já jsem mimo vlak. Bez věcí v Berlíně. To je snad zlý sen! Dělám rozruch a pravděpodobně si toho strojvůdce všiml a dveře mi znovu otevřel. Rychle jsem nastoupil, vlak dveře opět zavřel a rozjel se. No to byl zase příběh...

Pak už se nic zajímavého nedělo. Jeli jsme severoněmeckou nížinou směr města Pritzwalk a Ludwigslust. Zhruba o půl čtvrté odpoledne jsme přijeli do Hamburku (Hamburg).