Německo - oblast Sasko a Horní Lužice (I.) - Cesta do Drážďan

14. duben 2007  Redakce MS   Destinace  4770 zobrazení  1131 slov

Cestopis z jednodenní cesty po východní části německého Svobodného státu Sasko. Cestovalo se vlakem a postupně se projely Drážďany, Budyšín (Bautzen) a Zhořelec (Goerlitz/Zgorzelec).

Podrobné informace o současnosti a historii posledních dvou jmenovaných měst, upozornění na slovanský národ - Lužičtí Srbové v Německu. Doporučujeme všem, co se zajímají o Horní Lužici.

Reklama

Putování krajem, kde žijí Lužičtí Srbové

Podívat se do Saska, Svobodného státu Spolkové republiky Německo, není vzhledem k mému bydlišti problém. Když jsem se ještě dozvěděl o výhodách cestování vlakem, nebo-li o společné službě Českých drah (ČD) a Deutsche Bahn (DB) - víkendové jízdence v pohraničí, tak jsem se rozhodl, že o jedné červencové sobotě pojedu do Drážďan (Dresden) a potom do Horní Lužice.

Konkrétně přes Budyšín (Bautzen) až na německo-polské státní hranice, do rozděleného města Zhořelec (Goerlitz/Zgorzelec). K tomuto jednodennímu výletu mi stačilo ráno vstát před pátou hodinou, dojet městským trolejbusem na ústecké hlavní nádraží, koupit si svačinu, vzít si pár drobných německých marek a zakoupit obyčejnou zpáteční jízdenku do pohraniční železniční stanice Schoena-Grenze. Nic víc.

Čekám na nástupišti spolu s dalšími lidmi na osobní vlak Lovosice-Ústí nad Labem-Děčín, který má přijet okolo čtvrt na sedm. Rozhlížím se kolem sebe a tipuji, kdo tak může také jet do Německa. Některé mohu vynechat, neboť evidentně jedou do práce nebo s košíky na houby do Českého Švýcarska či Lužických hor.

Cesta do Děčína plyne tentokrát velmi pomalu, protože se staví rychlostní koridor a my projíždíme staveništěm v celém úseku. Když už konečně jsme na děčínském hlavním nádraží, které akorát prochází obrovskou rekonstrukcí a modernizací, rychle přestupuji do dalšího vlaku mířícího do Bad Schandau. Kupé jsou plné, mezi námi Čechy jsou i Němci a dokonce zaslechnu i angličtinu. Vlak se rozjel a během pouhých deseti minut jsme už na německém území.

V městečku Bad Schandau, česky nazývané též Žandov, se s ostatními vyřítím na perón, kde už na nás čekají němečtí celníci. Podívám se na hodinky a zjistím, že za tři minuty má odjíždět z prvního nástupiště S-Bahn do Drážďan (Dresden). Když ale vidím před sebou shluk lidí a velmi pomalu odbavující dva celníky, tak mi je jasné, že pokud něco neudělám, tak vlak nestihnu. A co potom?! V mžiku jsem všechny nekompromisně předběhl, otevřený cestovní pas strčil celníkovi do ruky, který mi ho zase hned vrátil a já rychle vběhl do podchodu.

Čekám na vlak, zběžně si prohlížím nádraží, abych mohl zkonstatovat, že potřebuje velmi důkladnou rekonstrukci. Prostě nic moc. Tak a už je to tady. Na minutu přesně se do stanice řítí, no jak to napsat... Supermoderní vlak? No to sice zas až tak ne, ale teda pěkná moderní souprava s aerodynamickým "čumákem", takový mnohem lepší pantograf. Prostě v Česku tohle nejezdí a je vidět, že DB disponují poněkud lepším vozovým parkem.

Vlak plynule zastavuje a rozevřou se dveře. Po vstupu do vozu (mimochodem bezbariérovém) se rozhoduji, zda se posadím "tady" dole nebo po schůdkách vystoupám do horního patra. Nakonec volím první variantu a prohlížím si se zájmem interiér vozu.

Vlastně dnešek je pro mě premiéra cestování v německém vlaku po Německu, resp. Sasku. Vlak jede tiše, klimatizace funguje bezvadně, nad jednotlivými dveřmi oddělující jednotlivé úseky je displej, z kterého se dají vyčíst příští stanice a z reproduktorů ještě mužský hlas postupně řekne momentální zastávku a přidá informaci o následující.

Sedím na pohodlném sedadle, přede mnou nějaký Němec si pročítá noviny a já se koukám z okna. Jedeme labským údolím, pohořím Labské pískovce-Saské Švýcarsko (Elbsandstein Gebirge-Saechsische Schweiz), je stále brzké sobotní ráno. Zastavujeme v Koenigsteinu, v městečku s pevností (Festung Koenigstein).

Původně to však byl český královský hrad založený údajně kolem roku 1200. V druhé polovině 15. století ho získal saský panovnický rod Wettinů. Jeho budování se protáhlo až do 19. století. Mohutná pevnost nebyla nikdy dobyta.

Profesionální vojevůdci jako Petr I. a Napoleon, zde pobývali jen jako hosté. V krizových obdobích sloužil Koenigstein saskému dvoru jako útočiště. Ukrýval se zde August III. před Prusy a jeden z jeho potomků v roce 1849 před svými vzbouřenými poddanými. Celá pevnost nesloužila jen pro ukrývání či věznění lidí, ale také jako úschovna vzácných uměleckých předmětů. Dnes tu je muzeum.

Vlak kopíruje řeku Labe a než dorazíme do Pirny, prvního většího města, ještě postupně zastavujeme na stanicích Kurort Rathen, Stadt Wehlen a Obervogelgesang. V Pirně jsme zastavili na tamním nádraží, které dobře znám, protože jsem zde už několikrát byl na kole.

Do vozu nastupuje dost lidí a sedačky se zaplnily. Město Pirna, s dnešními 40 000 obyvateli, bylo založeno 11. století u brodu přes Labe. Celé historické jádro je památkově chráněno. Mnoho budov i jejich okolí je vzorně opraveno, především na náměstí Marktplatz. Na něm najdeme i radnici se zajímavými hodinami a pohyblivými figurami v erbu s městským mariánským kostelem (Stadtkirche St. Marien).

Vysoký je 40 metrů a je posledním velkým pozdně gotickým halovým chrámem v Sasku. 60 metrů nad městem se nachází zámek Sonnenstein. Roku 1296 je poprvé zmíněn jako hrad. Od roku 1811 v něm sídlí psychiatrická léčebna. V letech 1940-41 v ní bylo zločinnou "eutanazií" usmrceno nacisty přes 14000 nemocných.


Reklama

Hodnocení

Zatím nikdo nehodnotil