Německo - oblast Sasko a Horní Lužice (II.) - Drážďany

Dalším městem je Heidenau, které už je spojeno s Drážďany, resp. drážďanskými okrajovými částmi. Krajina se změnila, už žádné kopce, nýbrž rovina. Začíná hustá zástavba a vlak postupně zastavuje v jednotlivých zastávkách čtvrtí Muegeln, Niedersedlitz, Reick a dalších. Je jasně vidět, že jsem v Německu, protože architektura staveb je opravdu nezaměnitelná.

Kolem trati jsou průmyslové stavby a dvory, v dáli typické východoněmecké paneláky. I tady se modernizuje železniční trať, takže se zájmem sleduji stavební ruch. Postupně vjíždíme do centra a ze všeho co jsem zatím viděl mám jeden podstatný dojem, že Drážďany nedostatkem místa netrpí.

Drážďanské hlavní nádraží (Hauptbahnhof) je skutečně veliké. Je to impozantní budova s obloukovým zastřešením. Nástupiště s kolejemi jsou umístěny ve dvou podlažích. Když vystupuji, vlak dál jede do Míšně (Meissen), jsem nucen po schodech sejít do přízemí.

Tady už jsou další nástupiště a odjíždějí odtuď hlavně dálkové spoje. Akorát za pár minut, v 8.42 hodin, pojede InterCityExpress (ICE) do Norimberku (Nuernberg). Vlaková souprava je to přímo revoluční, je to nejmodernější vlak DB, který je schopen jet až 280 km/h a spojuje velká německá centra. V Norimberku z Drážďan bude za necelé 4,5 hodiny. Samozřejmě mě vlak nadchl a tak si ho prohlížím z perónu. Jakmile odjel, vracím se do hlavní části nádražní haly, která je plná obchodů, kiosků a stánkařů.

Vycházím z budovy na širokou klidnou ulici - Bayernische Strasse. Tady jsou zastávky dálkových autobusů, zastavují zde i linky jedoucí z Česka. Procházím se kolem nového polyfunkčního komplexu a přemýšlím, zda půjdu objevovat obytnou čtvrť, kterou vidím před sebou.

Zavrhnu to, protože si myslím, že je to zbytečné. Už z dálky vidím jednotvárné, typicky německé bytovky. Vracím se tedy k Pražské třídě (Prager Strasse). Tady, na Vídeňském náměstí (Wiener Platz), je čilý stavební ruch. Všude je neskutečně mnoho místa, obrovské stavební jámy. Už je kompletně vybudováno nádraží městské dopravy spolu s křižovatkou.

Pražská třída je komplex socialistických staveb plných obchodů a restaurací. Jsou tu i hotely, patřící ve východním Německu jedné velmi rozšířené společnosti. Jak se tak procházím ještě téměř liduprázdnou ulicí, všiml jsem si podstatné změny této pěší zóny. Pravděpodobně aby tato oblast vypadala moderněji a západněji, tak se Němci rozhodli postavit nové výškové budovy mezi stávající komplexy.

Docílili akorát toho, že sem nejde slunce a stavby si navzájem stíní. Myslím si, že to tady trochu přehnali... Odcházím pryč a protože se chci dostat k zoologické zahradě, tak pěšky jdu na Petrohradskou ulici (Petersburger Strasse), což není nic jiného, než-li další široký bulvár s velikou křižovatkou.

Jdu klidnou ulicí k ZOO, která je umístěna v areálu centrálního drážďanského parku Grosse Garten. Počasí se hned po ránu kazí - obloha je zatažená, začíná drobně poprchávat. Stále žasnu nad místem kolem sebe. Cítím se osamocený. Míjím opuštěné socialistické budovy, které se staly vhodnou plochou pro sprejery. Po delší době jsem konečně u brány zoologické zahrady a přemýšlím, zda bych přece jenom se neměl podívat dovnitř.

Bylo po půl desáté, dál vlakem do Zhořelce (Goerlitz) z Dresden-Neustadt pojedu až ve 13.20 hodin, takže spousta času. Nakonec jsem to zavrhl a šel jsem se procházet do parku. Bylo klidné sobotní dopoledne a po cestách se proháněli obyvatelé města na kolech, kolečkových bruslích a někteří i běhali. Park je opravdu rozlehlý a velmi pěkný.

Vyšel jsem u nově postavené továrny automobilky Volkswagen (VW). Němci ji vybudovali přímo v jednom z rohů parku u další z velkých křižovatek. Je to vlastně továrna v centru města. Unikátní na celém projektu je, že montážní haly jsou patrové a fasády prosklené. Z toho vyplývá, že z ulice každý bude moci se dívat, jak se zde kompletují auta, resp. jeden model VW.

Do závodu bude přes celé centrum města jezdit speciální nákladní tramvaj, která se na zakázku VW vyrábí v Moenchengladbachu. Zajímavostí je, že v užším výběru na výrobu této tramvaje byla i česká firma ČKD. Přecházím na druhou stranu široké ulice a zaujme mě památník Julia Fučíka s českým a německým textem. "No vida, Němci neodstranili vůbec nic", řeknu si. Proč také, že?!

Po širokém bulváru se vracím směrem do historického centra saské metropole. Procházím kolem obchodů a restaurací, dojdu až na Altmarkt. Odtuď zatočím k Zámku (Schloss) a Frauenkirche, resp. k torzu co po bombardování Drážďan v roce 1945 zbylo. Už od roku 1992 se chrám staví znovu a musím uznat, že stavba pokročila od té doby, co jsem zde byl naposledy.

Japonští turisté se zájmem s publikacemi o městě sledují dostavbu Zámku a já s nimi. Pochvíli odcházím k Labi (Elbe) a zastavím se na okraji mostu Augustusbruecke. Odtuď je skvělý pohled na Semperovu operu a budovu zemského sněmu. Všude kolem je spousta turistů.

Na druhém břehu je Neustadt. Právě sem směřovaly mé kroky. Čas plynul rychle a tak jsem bez zastavování prošel místní pěší zónou až na náměstí s okružní křižovatkou. Po jedné z klidných ulic jsem došel až k impozantní nádražní budově Dresden-Neustadt. Klidně by to mohlo být hlavní nádraží.

Měl jsem ještě chvíli čas, než mi jel vlak do Horní Lužice, a tak jsem se zájmem se díval na odjezdy vlaků. Na nástupišti pak sledoval jednotlivé vlakové soupravy, které svým designem a komfortem jsou pastvou pro oči. Do Zhořelce (Goerlitz), hraničního města na německo-polské státní hranici, jsem tentokrát jel vlakem RegionalBahn (RB), jenž měl typově stejné vagóny jako ČD. Interiér byl však jiný.