Německo - oblast Sasko a Horní Lužice (III.) - Cesta z Drážďan do Zhořelce (Görlitz)

14. duben 2007  Redakce MS   Destinace  2425 zobrazení  938 slov

Cestopis z jednodenní cesty po východní části německého Svobodného státu Sasko. Cestovalo se vlakem a postupně se projely Drážďany, Budyšín (Bautzen) a Zhořelec (Goerlitz/Zgorzelec).

Vlak jsem stihl a to je dobře. Na podobných cestách mám vždy obavy, abych určité spoje nepropásl, protože by se mi zhroutil celý plán cesty. Ve vagónu je poměrně dost lidí, což mi ale vůbec nevadí. Jsem plného očekávání, neboť jsem tady nikdy nebyl a těším se, co uvidím.

Reklama

Než úplně opustíme Drážďany, tak ještě zastavujeme na městských zastávkách. Pak už konečně až v prvním městě Radeberg. Pak následovaly zastávky Arnsdorf, Grosshartnau, Grossdrebnitz. Zhruba 35 km východně od saské metropole začíná Horní Lužice (Oberlauzitz), kraj kde zhruba od 7. století žije slovanský kmen a později národ Lužičtí Srbové.

Lužice byla ve 14. století vedlejší zemí České koruny, později politicky v roce 1635 připojena ke germánskému Sasku a severovýchodní části k Prusku až v roce 1815. Centrem celé oblasti Lužických Srbů je město Chotěbuz (Cottbus) a druhé v pořadí Budyšín (Bautzen), kde od počátku 20. století dodnes sídlí "krajanský úřad" Domowina. Lužičtí Srbové jsou vlastně dnes jediným slovanským národem bez své země, resp. státu.

Celá oblast Lužice s výjimkou některých jižních částí patří germofologicky k Severoněmecké nížině. Pouze s rostoucí nadmořskou výškou pozvolna přechází v pahorkatiny a plošiny středosaského a hornolužického úrodného pásu, dále v Lužickou vrchovinu a v nejzazším jihu určují reliéf Žitavské hory (Zittauer Gebirge).

Krajina je převážně tvořena vřesovišti, přecházející v severozápadním směru do Labsko-Černohalštrovské nížiny (Elbe-Scwarzelster Tiefland) v okolí Riesy a Bad Liebenwerdy. Prakticky celá její východní a severozápadní část se nachází v Lužické pradolině (Lausitzer Urstromtal) ze sálského zalednění. V jihozápadní části se rozkládá tabule žulového Lužického masívu s písčitým pokryvem. Kromě hnědého uhlí zde v průběhu třetihorního a čtvrtohorního zvětrávání vznikla rozsáhlá ložiska kaolínu, jílů a křemičitých písků. Suché neúrodné křemičité písky a štěrky pokryté borovým lesem určují také ráz krajiny.

Ve východní části na sebe upoutává pozornost největší vnitrozemská oblast písečných dun v Německu, také zde nacházíme rozlehlé borové lesy, ale jejich souvislý pás je narušen hnědouhelnou těžbou.

Přijíždíme do městečka Bischofswerda/Biskopicy, které je vstupní branou do Horní Lužice. Sídlo bylo založeno pravděpodobně ve 12. století některým z míšeňských biskupů na místě obklopeném bažinami. Ty byly později z části přeměněny na rybníky a později vysušeny zcela.

V roce 1559 přešlo spolu s biskupským úřadem ve Stolpenu z majetku biskupova do rukou saských kurfiřtů. Až do pozdního středověku bylo městečko na okraji německo-srbského etnika. Město velmi utrpělo za napoleonských válek avšak během několika desetiletí bylo obnoveno. Rozkvět města umožnilo především napojení železnice v polovině 19. století (Drážďany-Budyšín). Byl zde textilní i keramický průmysl.

V současné době je oblast Lužice jednou z nejchudších v Německu. Všechny doly a tepelné elektrárny se zavřely, započala sanace krajiny. Právě kvůli těmto událostem se zvýšila nezaměstnanost a klesla koupěschopnost obyvatelstva. Celá oblast chudne. I když spolková vláda, prostřednictvím saské z Drážďan, investovala do dopravní infrastruktury (mj. byla nově vybudována dálnice A4 z Drážďan na hranice s Polskem), kraj nemá výrazné investory. Právě dojem chudého kraje je vidět už třeba jen z vlaku. Dívám se po okolí a vůbec si nepřipadám v Německu. Že tohle není bohatý kraj, je zřetelné a jasné.

Konečně jsme v Budyšíně (Bautzen/Budyšin), ve městě zhruba s 55 000 obyvateli. Já však nevystupuju, mám v plánu, že se sem vrátím při zpáteční cestě. Těším se na město rozdělené řekou Nisa (Neisse/Nysa Luzycka), která tvoří německo-polskou státní hranici. Projíždíme vesnicemi Kubschuetz, Rodewitz, Breitendorf až jsme v dalším městě - Lobava (Loebau/Lubij), které leží 20 km jihovýchodně od Budyšína.

Bylo založeno počátkem 13. století v sousedství starší srbské osady, od roku 1346 bylo součástí lužického městského svazu Šestiměstí. Město proslulo výrobou pian značky Foerster. V dnešní době je v centru města k vidění hlavní kostel sv. Mikuláše, dále kostel sv. Jana. Za hradbami je umístěn goticko-barokní kostel sv. Ducha, jenž je považován za klenot města. Na náměstí je barokní radnice a dále poštovní milník. V místním muzeu si lze prohlédnout kolekci lužického selského nábytku.


Reklama

Hodnocení

Zatím nikdo nehodnotil