Německo - oblast Sasko a Horní Lužice (IV.) - Zhořelec (Görlitz)

Přes Reichenbach jsme konečně dorazili v 15. hodin do Zhořelce (Goerlitz/Zgorzelec). Vystupoval jsem z vagónu na nástupiště sám. Hned bylo vidět, že jsme na hranici.

Opouštím nádražní budovu a ocitám se před pěší zónou. Mám málo času, chci se ještě dostat do Polska, a tak prohlídka města je ve spěchu. Centrum je velmi pěkné, překvapuje mě historická zástavba s novými fasádami. Na první pohled je vidět, že se místní o město dobře starají.

Podívejme se na Zhořelec i z jiné stránky. Tady žije téměř 90 000 obyvatel, takže to v žádném případě malé město není. I historie je velmi bohatá. Zhořelec byl zbudován na starobylé dálkové cestě, která směřovala z Porýní přes Lipsko a Budyšín do Vratislavi a Krakova.

Předlokační tržní osada "villa Goerlitz" je poprvé doložena k roku 1071 v listině císaře Jindřicha IV., kterou potvrdil 8 zdejších lánů míšeňskému biskupovi. Od roku Zhořelecko (s Budyšínem), osídlené srbským kmenem Milčanů, náleželo českému vládnoucímu rodu - Přemyslovcům. Kníže Soběslav nově opevnil Zhořelec, za vlády krále Přemysla I. sem byli povoláni kolonisté z Durynska a Míšeňska, kteří v sousedství slovanské osady a kostela sv. Petra založili u dolního tržiště opevněné město.

To bylo v polovině 13. století rozšířeno další výstavbou kolem Horního trhu (Obermarkt). Stalo se tak nejvýznamnějším tržním střediskem v Horní Lužici, což vedlo ke správnímu rozdělení na Budyšínsko a Zhořelecko. Dálková západovýchodní cesta byla tu protnuta stezkou spojující Čechy s Braniborskem a Pobaltím. Mohutná vlna německých kolonistů, kteří se usídlili ve městě i v lesních oblastech, což mělo za následek pohlcení slovanských osad v okolí města.

Za husitských válek město zachovalo věrnost císaři Zikmundovi, v roce 1429 jej husité neúspěšně obléhali. V 16. století měšťané přijali náboženskou reformaci, za třicetileté války bylo město několikrát dobyto císařským i švédským vojskem a utrpělo značné škody.

V roce 1635 postoupil císař Ferdinand II. celou Horní a Dolní Lužici saskému kurfiřtovi. Po napoleonských válkách bylo město i s okolím odloučeno od Saska a připojeno k Prusku. Během 19. století se rozvinula výstavba za hradbami města a Zhořelec se stal významným průmyslovým střediskem.

Po porážce nacistického Německa připadla část města na pravém břehu Lužické Nisy Polsku, její historická část však zůstala na území pozdější Německé demokratické republiky (NDR). Dnes je samozřejmě městem Spolkové republiky Německo (SRN). Na polské straně Nisy z dřívějšího nevelkého předměstí vyrostlo samostatné město Zgorzelec.

Zajímavostí je, že na mostě spojujícím obě dřívější části se sešly dne 6. července 1950 vládní delegace NDR a Polska a prohlásily (podepsáním dohody) polsko-německou hranici na Odře a Lužické Nise, stanovenou Postupimskou konferencí, za "nedotknutelnou hranici míru a přátelství".

Z turistického hlediska je město přitažlivé. Ve městě se zachovalo mnoho gotických, renesančních a barokních památek. Pýchou obyvatel města je gotický pětilodní chrám sv. Petra (Petrikirche) s pozdně románským portálem a s kryptovým kostelem sv. Jiří pod chórem chrámu.

Západně od něj je Mikulášská věž (Nicolaiturm) z počátku 14. století. Nedaleký kostel sv. Mikuláše je pozdně gotická halová stavba z poloviny 15. století. Pozornosti si zaslouží tzv. Svatý hrob (Heiliger Grab) za mikulášským hřbitovem (Nicolai Friedhof), který je velmi starou napodobeninou zahrady a tzv. Božího hrobu v Jeruzalémě.

Významnou stavbou je rovněž radnice s renesančním schodištěm, u něhož je socha Spravedlnosti. Z dalších památek je dobré se zmínit o válcové Tlusté věži (Dicker Turm) z roku 1305 na Mariánském náměstí (Marienplatz) a kostelu Nejsv. Trojice.

Jakmile opustím kostel sv. Petra, vydávám se k řece. Právě odtuď je vidět do Polska. Zažívám šok. Za řekou vidím zničenou zástavbu panelových domů a celkově vše vypadá velmi chudě. Neuvěřitelný kontrast. Jsem na německé straně, procházím se po nádherně zrekonstruovaném nábřeží a dívám se přes řeku na zchátralé paneláky.

Přesto mě to neodradí a přes městský park se vydávám k mostu. Právě tady je hraniční přechod, po kterém Poláci proudí sem a tam. Po hladkém zkontrolování mého pasu jsem najednou na polském území. Nemůžu si pomoct, ale je to šok. Přešel jsem jen po mostě a ocitám se v jiném světě. Všude je špína, oprýskané domy, místní park obležen pochybnými lidmi. Prostě nejsem zrovna z tohoto polského města nadšen.

Má zpáteční cesta na nádraží DB byla rychlá a bez komplikaci. Na čtvrté koleji už byl přichystán vlak směrem do Drážďan. Mám pocit, že je to ten samý, s kterým jsem do Zhořelce dorazil. Vlak byl prázdný a v pohodě jsme dojeli do Budyšína, kde jsem vystoupil.