Německo - oblast Sasko a Horní Lužice (V.) - Budyšín (Bautzen), centrum Oberlausitz

A jsem v Budyšíně, ve městě, které bylo založeno na významném přechodu přes řeku Sprévu, uprostřed úrodné krajiny osídlené od 7. století srbským kmenem Milčanů. Nejstarší zmínka o Budyšíně se váže k roku 1002. Tehdy to bylo opevněné hradiště v místech dnešního evangelického hřbitova.

Potom, co se krajiny zmocnili míšenští markrabí, zbudovali na druhé straně řeky Ortenburg, který se později stal sídlem fojtů, zastupujících v Lužici české panovníky. Na Velké cestě (Hohe Strasse), spojující Porýni přes Riesu, Budyšín, Zhořelec s Vratislaví, tedy západní německé kraje s východními zeměmi, bylo v první polovině 13. století založeno opevněné město, nadané řadou privilegií.

V roce 1221 byla při kostele sv. Petra založena kapitula, roku 1240 nedaleko od ní - při městské hradbě - františkánský klášter. V roce 1346 Budyšín spolu s dalšími lužickými městy vytvořil svaz zvaný Lužické šestiměstí k ochraně před zvůlí šlechty.

Za husitských výpadů bylo město dvakrát neúspěšně obléháno. V době reformace většina měšťanů přijala nové učení, ale katolická kapitula si podržela chór petrského kostela. Potom, co se v celém Sasku a ve větší části Lužice reformace prosadila, získal kapitulní děkan v roce 1581 vrchní pravomoc nad katolickou menšinou v Lužici. Ochranu katolické menšiny si podrželi Habsburkové z titulu českých králů i po připojení Lužice k Sasku v roce 1635 a zajistili ji navíc výchovu kněží v Praze.

V roce 1921 byla obnovena míšeňská diecéze a její biskupové se usídlili v budyšíňské kapitule. Teprve v šedesátých letech se stal konkatedrálou dvorní kostel v Drážďanech a na počátku osmdesátých let se míšeňský biskup natrvalo přestěhoval z Budyšína do Drážďan .

Za české i saské vlády zůstal Budyšín administrativním střediskem Horní Lužice. Od poloviny 19. století se stavělo i před hradbami, ty si však město ponechalo, zejména nad údolím Sprévy (Spree). V roce 1846 byla sem dovedena železnice, spojující město z Drážďany a Zhořelcem. Část hradeb byla později zbořena a město se rozrůstalo zejména k jihovýchodu. V roce 1912 byl zbudován most přes Sprévu, jenž byl v roce 1945 zničen a později nahrazen zcela novým.

V období průmyslové revoluce se snížil počet srbsky hovořícího obyvatelstva, které bylo zatlačeno na předměstí. Přesto se však v polovině 19. století začal rozvíjet lužickosrbský národní život. Byla založena Matice srbská, začaly vycházet srbské deníky, týdeníky i měsíčníky. Prohloubila se spolupráce kulturních předáků obou náboženských vyznání. V letech 1897 až 1904 byl z dobrovolných sbírek vybudován Srbský dům, od roku 1912 sídlo národní organizace Domowina.

Nad řekou Sprévou (Spree) je opevnění, s řadou bran, z nichž je nejpozoruhodnější věž Lauenturm (Lawska wěža) z přelomu 14. s 15. století, dále o 1,44 m k SV vychýlená Reichenturm (Bohata weža), s vyhlídkovou plošinou Wendischer Turm (Serbska wěža), Žákovská brána (Schuellert/Šulerska wrota) a Mikulášská věž (Nicolaiturm/Miklawšowa wrota).

Opevnění na severu navíc zpevňoval chrám sv.Mikuláše, který byl vypálen ve třicetileté válce, ale zůstalo uchováno obvodové zdivo; v jeho prostoru a v nejbližším okolí je dnes katolický hřbitov. Jižní opevnění bylo zpevněno kostelem sv. Michala, dnes evangelický srbský kostel - Michalska cyrkej.

Nad meandrem řeky se vypínají budovy hradu Ortenburg. Gotická stavba byla renesančně přestavěná: nejkrásnější částí je audienční se štukovým stropem, na kterém jsou zachyceny hlavní události z historie Horní Lužice. Vstup do hradu střeží Matyášova brána s pozdně gotickou kaplí sv. Jiří.

Byla vybudována za vlády uherského krále Matyáše Korvína, který se zmocnil Lužice na konci vlády českého krále Jiřího z Poděbrad a po příměří s českým králem Vladislavem II. užíval od roku 1478 titul českého krále. Proto také je na pískovcovém reliéfu Matyáš zpodobněn tak, že sedí na trůně a opírá se nohou o českého lva. Od hradu můžeme projít hradbou na Velikonoční cestu, z níž je pěkný pohled na údolí Sprévy.