Německo - východní spolkové země (I.) - Úvahy a přípravy

14. duben 2007  Redakce MS   Destinace  4575 zobrazení  1123 slov

Cestopis o jízdě na kole po východním Německu. Cestu jsme uskutečnili v červenci 2000 a trvala 12 dní. Vyjeli jsme z Ústí nad Labem a projeli Drážďany (Dresden), Berlín (Berlin), Nový Branibor (Neubrandenburg), Greifswald, Baltické moře (Ostsee), Stralsund, Rujánu (Ruegen) a Postupim (Potsdam).

V současné době nabízím k přečtení pouze 1. část cestopisu, která podrobně popisuje vznik cesty, její plánování a prvních sedm dní po východním Německu.

Reklama

Text končí těsně před příjezdem do hansovního města Stralsund. Dále následovala prohlídka tohoto města, přejezd na ostrov Rujána (Ruegen) a naše přenocování na něm. Další dny jsme věnovali zpáteční cestě do Česka přes Grimmen, oblast jezer Mueritz, hlavní město Braniborska Postupim (Potsdam), Kyritz, Herzberg a Drážďany (Dresden).

Celkově jsme projeli třemi spolkovými zeměmi - Sasko (Sachsen), Braniborsko (Brandenburg), Meklenbursko-Přední Pomořansko (Mecklenburg-Vorpommern) a vlastními silami ujeli na jízdním kole zhruba 1600 km v termínu od 2. července do 13. července 2000.

východní Německo, foto: archiv MediaShow

Na cestu k Baltickému moři jsem se připravoval dlouho. Hlavně psychicky než materiálně. Ten nápad dostat se k moři na kole a zároveň projet východní Německo se mi zrodil někdy v sedmnácti. Začal jsem se o něm zmiňovat i nahlas a přál jsem si alespoň dostat k Berlínu. Jednou v maturitním ročníku střední školy jsem napsal do slohové práce na téma "budoucnost", právě tento, na první pohled, bláznivý sen. A aby toho nebylo málo, tak jsem přidal i Francii. Stále to ale byly jen futuristické myšlenky. Sice jsem věřil, že ho uskutečním, ale přesto jsem si dal na něj horizont deseti let.

Skutečný zájem o cestu jsem projevil v mých devatenácti. Cítil jsem se už na tuto těžkou a po všech stránkách namáhavou cestu připravený. Další problém jsem ale viděl v lidech. Nechtěl jsem na tuto cestu v žádném případě odjet sám. Ptal jsem se ve svém okolí, zda by se mnou někdo jel. Bohužel na mě všichni koukali jako na blázna. Napadla mě poslední šance. Najít někoho prostřednictvím seznamky a to rovnou přes internet.

To byla bomba. Hned se mi ozval jeden kluk. Ale ten po mém vysvětlujícím mailu se už nikdy neozval. Pak dlouho nic, až jednou. Jana. Napsala mi sebevědomý mailík o tom, jak se na tuhle cestu těší a že jí chce absolvovat. Úplně mě strhla. Okamžitě jsem s ní počítal. Ale přece jen, jet ve dvou bylo málo. Hledal jsem dál.

Dlouho nic, až se mi ozvala další holčina s bratrem. Opět jsem jim poslal úvodní informace a čekal na jejich reakci. Už se neozvala. Pak Janu napadla skvěla myšlenka. Dá vědět svému spolužákovi Martinovi. Musím vám ještě napsat, že v té době se Jana nacházela ve Spojených státech amerických. Opět se potvrdilo, že internet dělá ze světa jednu velkou vesnici.

Martin souhlasil a bylo to. Byli jsme tři. Jana sice chtěla, aby nás bylo o jednoho víc, ale sehnat ho, bylo v té době snad nadlidský výkon. Ne, že by nikdo na kole po světě nejezdil, to ne, ale zrovna třeba nechtěl do Německa k Baltu, ale jinam. Smířili jsme se s tímto stavem a začali plánovat. Teda, spíše nikoliv. Vlastně jsme se vůbec neznali, ještě jsme se ani neviděli. Naše příprava probíhala asi takto: Pravidelně jsem oběma mailoval a snažil se je udržet v nadšení. Bál jsem se, aby mi to nakonec neodřekli.

Vzájemně jsme přemýšleli o jídle, o kolech, o cestě a jazyku. Kamenem úrazu byla délka pobytu na německém území. Martin původně chtěl jen na devět dní, ale to bychom nikam nedojeli. A tak začala taktická jednání a kompromisy. Načas jsem ztratil s Janou kontakt a tak se všechno začalo dojednávat pouze s Martinem. Dohodli jsme se na schůzce v Olomouci.

Do Olomouce jsem přijel speciálně kvůli našemu setkání. Poprvé jsme se uviděli v podchodu na hlavním vlakovém nádraží. Bylo to možná trochu rozpačité, ale z dnešního pohledu super. Mluvili jsme spolu jako bychom se znali už pěkně dlouho. Dojednávali jsme podrobnosti o cestě, koukali na mapu. Ta vzdálenost od českých hranic až do Stralsundu se nám zdála nekonečná.

Tipovali jsme, že se tam nahoru můžeme dostat až tak po sedmi dnech. Později se ukázalo, že to jde zvládnout i za míň. Jana se nedostavila. Byla tak plná dojmů ze svého ročního pobytu ve Státech, že na nás zapomněla. Tak jsem s ní alespoň mluvil po telefonu. Také poprvé. Vlastně už tyhle okamžiky byly svým způsobem vzrušující.

Naše definitivní datum odjezdu bylo stanoveno na 2. července 2000. Den před tím se do Ústí nad Labem dostavil Martin, který z Olomouce cestoval sedmnáct hodin(!).

Jana přijela o čtyři hodiny později. Na rozdíl od Martina, kterého už jsem viděl, tak na Janu jsem byl zvědavý. Ona určitě na mě také. Viděl jsem ji poprvé opět na nádraží.

Rychlé seznámení a jelo se k nám domů. Po chvíli počáteční rozpaky snad vymizeli a jelo se nakupovat a na prohlídku města. V rámci první nulté etapy jsme navštívili hrad, centrum města a částečně i okolní čtvrti. Večer jsme se dobalili, prokonzultovali poslední nejasnosti a těšili na ráno.

Nejzajímavějším momentem začátku našeho výletu se staly pochybnosti. Prostě jsme dostali strach. Úzkost byla snad ze všeho. Zvládneme to vůbec dojet, nerozbijí se nám kola, jak budeme spát, jaké bude počasí? Každý jsme znejistěli, ale nikdo to neříkal nahlas. I když jsme to na sobě viděli.


Reklama

Hodnocení

Zatím nikdo nehodnotil