Německo - východní spolkové země (II.) - První den: obavy a bolesti, cca 130 km

Cesta k Baltu a zpět

Ráno se nám vůbec nechtělo stávat. Představa, že takových dobrých čtrnáct dnů bude jeden velký a náročný výcvik, nás odrazovala vůbec usednout na kolo a šlápnout do pedálů. Přemáhání v tu dobu bylo veliké. Přes všechny počáteční a stále doznívající pochybnosti jsme připevnily zavazadla na nosiče a usedli svorně na kola.

Vyjížděli jsme velmi opatrně a pozvolna. Nikam jsme nespěchali. Stále v nás byl pocit strachu. V jednom kuse jsem se otáčel dozadu na zavazadla, zkoumal pohledem kolo, zda náhodou neuvidím nějakou poruchu, sledoval pneumatiky a strachoval se z přetížení.

Projeli jsme ústeckými okrajovými částmi Skorotice a Božtěšice, abychom pomalu zdolávali první stoupání, vzhůru na Nakléřov. Na kolech jsme neseděli, ty jsme tlačili. Stále jsme si povídali a snažili se udržet dobrou náladu. Jana měla problémy s kolenem na levé noze už od počátku jízdy, takže jsem měl pocit, že skutečně daleko nedojedeme.

Těsně pod vrcholem jsme potkali výletního cyklistu, chlápka okolo padesátky. Zahájil krátkou konverzaci a ptal se nás, kam jedeme. Podívali jsme se na sebe a ledabyle mu odpověděli, že cestujeme jen do Německa. Kam konkrétně, to jsme se neodvažovali ani vyslovit.

Konečně jsme dojeli do Petrovic. Tam, před celnicí ještě zašli do posledního českého supermarketu nakoupit pití a poslední potraviny. Pak už následovalo klesání k hraničnímu přechodu. Odbavení proběhlo až příliš dobře. Mohu říci na jedničku. S celníky, ať už na české nebo německé straně jsme se pobavili, zasmáli a rozloučili. A bylo to! Konečně Německo. Ujeli jsme skutečně pár metrů a naši "karavanu" odstavili hned u první lavičky. Rozbalili jsme jídlo a začal náš oběd.

Na tomhle místě jsme zůstali přes dvě hodiny a když konečně jsme usoudili, že by to chtělo jet dál, tak jsme se zvedli, nasedli na kola a šlápli do pedálů. Hezky z kopečka dolů, do první vesnice Bahratal a potom pozvolna do Pirny. V tomto městě jsme se nezastavovali a rovnou se napojili na labskou cyklostezku do saského hlavního města Drážďan (Dresden). Byla neděle, proto cesta ubíhala velmi pomalu. Všude plno lidí, cyklistů, bruslařů a běžců. Nádherná idyla. Slunce svítí, prázdninová letní pohoda...

V Drážďanech jsme konečně kolem půl čtvrté odpolední. Teda mám namysli v centru. Projíždíme pod mostem a před divadlem odbočujeme doprava. Jedeme po mostě a míříme na druhou stranu Labe/Elbe. Stezka nám skončila a my náhle ztratili směr. Koukám na mapu a snažím se vyčíst, kudy na Míšeň (Meissen). Marně. Ptám se kolem jedoucích dvojice.

Nezbývá nám nic jiného, než-li jet podél tramvajových kolejí. Projíždíme západní částí Drážďan, silnice je neskutečně špatná. Žádný asfalt, nýbrž dlažební kostky. Kolo se otřásá a já mám neustálý strach, aby se mi nerozsypalo. Projíždíme okolo nevzhledných domů, po špinavé ulici. Kolem nás už projela třetí tramvaj a my stále jedeme na západ, místo toho, abychom už konečně jeli nahoru, na sever.

Po delší době zjišťujeme, že už se nacházíme v Radebeule a vzápětí v Coswigu. Tyto města jsou jaksi spojena dohromady s Drážďany, oběma projíždí tramvaj. Všude okolo nás je hustá zástavba a my se opět ztrácíme. V mapě vyhledávám nejvýhodnější cestu a ve Weinboehle ruším výlet do Míšně a přes malé vesničky se konečně dostaneme pryč z měst.

Překvapilo nás náhlé stoupání, čekáme ve východním Německu rovinu a ono tohle. Těsně před železničním přejezdem zastavuje auto. Řidič vykoukne z okénka a ukazuje mi cestu ke kempinku. Sám od sebe. Jak milé. My ale pokračujeme dále. V žádném případě nemáme v úmyslu tady přenocovat. Musíme ještě dnes ujet aspoň čtyřicet kilometrů. Projíždíme malou vesničkou jménem Gohlis. Překvapuje nás milá výzdoba obce.

Všude na předzahrádkách jsou postavičky z otepí slámy. Na přilehlém hřišti je spousta bavících se lidí. Na konci obce se z cedule dovídám, že obec slaví letos 650 let své existence. Vjedeme do křižovatky za vesnici a před námi se rozprostírá rovina. Všude pole a moderní větrné elektrárny. Náhle se obloha zatahuje a pomalu začíná drobně pršet. Máme z toho špatný pocit, protože počasí v tuhle dobu může být náš největší nepřítel. Nic jiného.

Projedeme přes Grossdobritz a okresní silnicí se dostaneme po šesti kilometrech do většího města Grossenhain. Rychle projedeme centrem. Nic zajímavého nás neupoutá a míříme státní silnicí na Elsterwerdu. Všude rovina, pole, žádné lesy. Po pravé straně se nachází letiště, oddělené od silnice pouze starou prefabrikovanou panelovou zdí a později jen rezavým plotem. Je k deváté večerní a mám hrozný hlad a berou mě křeče do nohou.

Ale vím, že když zastavím, tak už se nezvednu. A tady nikde není místo, kde spát. Jedeme dál. Ale pouze jen ze setrvačnosti. Už ani nevnímám cokoliv kolem sebe. Silnice je klidná, neděle večer, ale žádná auta. Jediná vesnice, kterou míjíme je Stroga. A to ještě stranou od silnice.

Projíždíme kolem starého zchátralého statku a zastavíme až před italskou restaurací. Je plná dobře si pochutnávajících Němců. Zdá se, že je vyhledávána lidmi ze širokého okolí. Prosíme o vodu a ochotně ji od typického italského personálu dostáváme. Dokonce sám majitel dá příkaz k nalití vody do lahví. Sotva chodím a teď už vážně se ohlížíme po vhodném místě k přenocování. Ohlížím se kolem sebe a mám divný pocit.

Všude pole s obilím, pro mne nezvyklá rovina. A to divné ticho... Odbočujeme u rodinného domku na polní cestičku, protože jsme zahlédli lesík. Když k němu dojedeme, zjišťujme, že přímo naproti nám je opět nějaký zastaralý areál. Věříme, že tam nikdo není a zahučíme do křoví. Okamžitě se na nás slétnou komáři a nebezpečně útočí.

Urovnáváme si plochu, odhazujeme klacky. Všude kolem nás šelest větví, jak kmitají od větru. Nějací ptáci se slétávají ze stromu na strom a nepříjemně přitom pískají. Zešeřilo se. Taky už je po desáté hodině. Bolesti mě neopouštějí, ba naopak se stupňují. Předchozí pocit hladu zmizel a já dostal naplno křeče do obou nohou.

Cítím horkost a mám pocit, že mi praskne hlava. Je mi špatně. Rychle a přitom neobratně se snažím najít Ibuprofen, od kterého si slibuji zmírnění bolestí. Po jeho spolknutí se ještě snažím sníst jablko a sušenky. Jde to ztěžka. Cpu to do sebe. Je to v tu chvíli pro mě obrovský problém. Zároveň mám strach z noci. Venku v přírodě jsem nespal dobrých pět let. Také nevím, co mám očekávat od Německa. Jaká je tady vůbec bezpečnost. A hlavně: z tohoto místa mám špatný pocit.