Německo - východní spolkové země (III.) - Druhý den: ze Saska do Braniborska, cca 130 km

14. duben 2007  Redakce MS   Destinace  1830 zobrazení  1368 slov

Cestopis o jízdě na kole po východním Německu. Cestu jsme uskutečnili v červenci 2000 a trvala 12 dní. Vyjeli jsme z Ústí nad Labem a projeli Drážďany (Dresden), Berlín (Berlin), Nový Branibor (Neubrandenburg), Greifswald, Baltické moře (Ostsee), Stralsund, Rujánu (Ruegen) a Postupim (Potsdam).

Usnul jsem až ve dvě v noci a to až když Martina to přestalo bavit venku a do stanu ho donutil náhlý noční déšť. Takže namačkáni v malinkatém stanu jsme přečkali noc a já se ráno probouzel v osm a zjišťoval, že mi promokly věci, které jsem nechal venku a na hlavu mi ze stanu kapalo. No hlavně, že bylo teplo a s počasím to vypadalo pro dnešek dobře.

Reklama

Posnídali jsme, vypili čaj a pomalu zabalovali věci na kola. Včerejší bolesti se zdály být zažehnány, takže směle dál do vnitrozemí. Stroga se mi najednou zdála úplně jiná než večer a taky poněkud menší. Opět jsme se napojili na silnici mířící do Elsterwerdy. Kolem nás nepříjemně projížděly kamiony a doprava všeobecně byla poněkud silnější.

Silnice byla příjemná, upravená, ale samotná cesta poněkud monotónní. Jedeme lesem a za chvíli opět samá pole. Žádná vesnice. Pak konečně příjemné zpestření. Cyklistická stezka podél silnice. Hned jsme na ni vjeli a cítili se mnohem bezpečnější. A tak už to bylo až do Elsterwerdy. Silnice, pás pečlivě posekané trávy, stezka a pole se zlatavým obilím.

V Elsterwerdě jsme zaparkovaly naše kola na náměstí. Jana si šla do banky Volksbank vyměnit své dolary za marky a my s Martinem odolávali jedné dost nepříjemné Němce, která na nás začala pokřikovat. Nesnesla nás a tak jsme odešli o kus dál, na lavičky. Místní obyvatelé na nás koukali, byli jsme středem pozornosti.

Ani se nedivím, protože dodnes mi tohle město připadá, tak nějak divné. Ale hlavní bylo, že jsme zde poobědvali, naplnili vodu v cukrárně, tady byla prozměnu paní velmi ochotná, a nakoupili ovoce u Vietnamce. Později jsme zjistili, že měl nejlevnější ceny snad z celého Německa. Potom už konečně jsme vyrazili opět na další cestu. Trochu jsme bloudili, musel jsem se optat na cestu.

Na velké křižovatce u čerpací stanice jsme konečně chytili druhý dech a pořádně do toho šlápli. Z hlavní silnice jsme zamířili na vesnickou komunikaci, která nás postupně přes obce Hohenleipisch, Gorden, Staupitz, Sorno dovedla do dalšího většího města Finsterwalde. Cesta byla převážně přes les a vzdálenosti mezi jednotlivými vesnicemi byla značná. Největším zajímavým okamžikem tohoto úseku jsou moje problémy s kolem. Vypadlo mi těsnění od nosiče a ještě jsem měl nepříjemné pocity z toho, že mi praskne ložisko u šlapek. Tak jsme třikrát zastavovali, opravovali a mazali.

Ve Finsterwalde jsme na chvíli zastavili u čerpací stanice Shell a potom v rychlosti projeli městem. Nic zajímavého jsme zde také nenašli a tak rovnou zamířili po silnici B 96 do Luckau přes Sonnewalde. Po této silnici jsme dojeli až k moři, jen tak pro zajímavost. Tento úsek byl dlouhý třicet kilometrů a vedl po absolutní rovině s minimem zatáček. Projížděli jsme lesem, ale kolem nás byli také jenom pole.

Nechyběli ani větrné elektrárny. Tato celá oblast východního Německa se jmenuje Niederlausitz. Bylo už ke čtvrté hodině odpolední a pod mrakem, když jsme se přiblížili k Luckau. Tohle městečko nás mile překvapilo. Podél silnice samé krásné domy s pečlivě upravovanými předzahrádkami. "Tady bydlí samí milionáři", pomysleli jsme si a jeli dál. Naše zastávka byla opět u čerpací stanice, tentokrát Elf. Zde jsme opět jedli a odpočívali.

Po hodině jsme byli znovu v "pohotovosti" a zamířili dál na Golssen. Jenže. Jana si vzala do režie vedení naší výpravy a na křižovatce před železniční tratí zahnula doprava, s tím, že to je ta správná cesta. Protestoval jsem, ale Jana si stále stála za svou pravdou. Tak jsem jel velmi pomalu a až na konci. Pak konečně u nádraží Janu něco osvítilo a dospěla k závěru, že jedeme špatně. Tak jsme to otočili a opět na křižovatce z našeho pohledu zahnuli doprava přes trať.

Vyjeli jsme z města a přes pár vesnic po šestnácti kilometrech a stále stejné monotónní cesty dojeli do Golssenu, který je stranou od hlavní silnice. Do vlastního města jsme nejeli, ale z povzdálí jsem mohl zkonstatovat, že to bude pěkné městečko. Zhruba po třech kilometrech jsme byli nuceni zastavit před železničním přejezdem.

Bylo k večeru a taková melancholická červencová nálada. Při tom čekání jsem si uvědomil, že jsem hodně daleko od Ústí n.L., ve vnitrozemí Německa a že teď už to nejde otočit. Projel rychlík EuroCity z Prahy do Berlína s krásně červenými vagóny a logem ČD. Hezká připomínka domova. Pak nás už čekala cesta po stezce podél silnice borovicovým lesem. Byl tu cítit úplně jiný vzduch. Jiné klima. Jeli jsme a jeli, neustále dál na sever.

Žádná vesnice, jenom les. Městečkem Baruth jsme prosvištěli a už se těšili do předem vytipovaného kempu. Ale jak tak jedeme, tak náhle zjišťujeme, že kolem nás je vojenský prostor. Tedy alespoň za dob NDR býval. Vzpomínkou jsou na něj kasárna a veliká brána z kamenného zdiva. Před ní pomník s tankem. Co s jedním, rovnou s dvěma. No, jsme před Berlínem nějakých čtyřicet kilometrů a pravděpodobně tu měla posádku sovětská armáda. Dnes je to opuštěné místo s depresivním pohledem na všechno tu kolem.

Konečně se na silnici objevila značka se stanem a nám bylo jasné, že za chvíli bude kemp. Odbočili jsme doprava a čekalo nás nepříjemné překvapení. Asfalt skončil a povrch silnice byl z tzv. kočičích hlav. Pro mě obrovské utrpení. Kolo mi poskakovalo a čekal jsem každou chvíli, kdy se mi rozsype.

V Lindenbruecku to ještě nebylo a tak jsme museli ještě o kus dál. Byl už večer a my jeli roztaženi po celé šíři vozovky s dobrou náladou. Bylo po dešti, který nás naštěstí předběhl, všude borovicový les a baltský písek. Zkonstatoval jsem, že je to tady ideální místo pro pohodovou odpočinkovou dovolenou. A to krásné ticho!

Náš kempink se nacházel u jezera v Zesch am See. Kemp byl typicky východoněmecký. Musím se tomu smát ještě dnes. Karavany, chatky, stany a hlavně všude písek a po dešti mokro. Němka nebyla moc přívětivá a hned nás zkasírovala o dvacet marek. Sundali jsme věci z kol, rozbalili a postavili stan a začali si vařit večeři. Těšili jsme se také na to, jak se konečně osprchujeme. Jenomže nás čekal mírný šok. Sprcha fungovala jen na automat - 1 DM za 3 min. To byla síla! Po neobvyklé koupeli jsme šli spát a já se naštěstí uklidnil, nohy bolely mírně a usnul.


Reklama

Hodnocení

Zatím nikdo nehodnotil