Německo - východní spolkové země (IV.) - Třetí den: Berlín a okolí, cca 140 km - 1.část

Ráno bylo vynikající . Sice moc teplo nebylo, ale myslím si, že jsme se všichni cítili dobře. Po snídani jsme opět nasedli na naše kola a vyrazili k Berlínu. Stále jsme jeli po rovné silnici a ve městečku Zossen mě zaujala nová výstavba a moderní rekonstrukce bytových domů. Byl jich dostatek a přitom potenciálních obyvatelů málo.

U silnice byla cedule za cedulí informujíc o možné koupi či pronájmu. Čím víc jsme se přibližovali k hlavnímu německému městu, byla z nás cítit dobrá nálada. Těšili jsme se na ten okamžik, až uvidíme ceduli "Hauptstadt Berlin". Ale ještě předtím jsme míjeli hypermarkety a dálniční obchvat "Berliner Ring". Nad námi létala letadla z nedalekého letiště Schoenefeld.

Cítili jsme z toho už Západ. Sice jsem měl opět problémy s kolem nebo spíše s nosičem, ale neměnilo to fakt, že hned po projetí šedého a nevýrazného Mahlowa nečekaně se objevila cedule označující vjezd do Berlína. Dohadovali jsme se s Martinem, zda jsme ve východní nebo západní části. Nakonec jsem usoudil podle mapy, že jsme na Západě.

Stále jedeme rovnou širokou hlavní silnici, kolem nás postupně od řídké zástavby se objevuje konkrétní město s ulicemi a objekty. Stále se ale nemohu zbavit dojmu, že na veliké hlavní město to nevypadá. Všude jsou pěkné obytné domy se světlými omítkami, u silnice stromořadí, malé obchody. Jeden Němec nám z chodníku naznačuje, abychom jeli právě na ten chodník, protože tam je zároveň stezka pro cyklisty. Kolem nás je spousta lidi posedávajících na lavičkách nebo čekajících na autobusové zastávce.

Z obchodů vycházejí převážně důchodci a nás míjejí cyklisté. Všichni vypadají spokojeně, nikam nespěchají a mají dobrou náladu. Konstatuji s Janou, že ti lidé zde žijí pravděpodobně v lepší atmosféře než-li my v Česku. Ani se mi nechce věřit, že jsem ve tři a půl milionovém hlavním městě. Jsem doslova příjemně šokován z křižovatek.

Tak vyznačené chodníky a cyklistické stezky s vlastními semafory v tak velkém městě jsem nikdy neviděl. Míjíme dva policisty na kolech, kteří jsou oblečeni v typické německé zelené uniformě, jen nohavice mají dole přišpendleny, aby jim nevadily při jízdě. Dívám se všude kolem sebe, nemohu uvěřit, že jsem skutečně na kole v západní části Berlína, teď konkrétně v Mariendorfu.

Zastavujeme u prvního, pro nás vhodného supermarketu Spar a uvažujeme, co budeme dělat dál. Nakonec jsme se domluvili, že zde nakoupíme a najíme se pokud to bude možné v Centru (Mitte). S Janou tedy jsem šel do obchodu a Martin nám hlídal venku kola. Ze zboží a celkové úrovně tohoto obchodu jsem zas natolik překvapen nebyl, nýbrž jsem všechno bral se stoickým klidem. Totiž to, co jsme ještě před deseti lety brali jako "něco", mě dnes připadá úplně normální.

Náš nakoupený oběd jsme rychle zabalili na kola a vyrazili vstříc novým zážitkům. Teď s odstupem času mohu napsat, že jsme tím městem jeli jak blázni. Prostě se nám líbilo kličkovat mezi lidmi, rychle brzdit, čekat na křižovatkách a řídit se semafory pro kola. Obzvlášť ještě musím vyzdvihnout německé řidiče. Ti s pravidelnosti při odbočování vpravo nám dávali přednost. Líbili se mi rovněž autobusy MHD. Pěkné a moderní double-deckry značky Mercedes byly a jsou okrasou západního Berlína. Také musím napsat, že tak velká čistota se vidí málo kde.

Stále jedeme dál do centra a všude je moc pěkně. Náhle však se dostáváme k dálnici a velké křižovatce. Je zde nepřehledno a křižíme se s tramvají. Podjíždíme dálnici, není tu chodník ani stezka. Nepřehledně a dost nebezpečně konečně vjedeme do další čtvrti - Tempelhof. Na levé straně už nejsou obytné domy, ale zdá se staré, z padesátých let kancelářské komplexy. Napravo zase bývalé, historicky významné letiště Flughafen Berlin-Tempelhof. Při sovětské okupaci Západního Berlína po roce 1945 to bylo jediné místo, kde mohla přistávat letadla s humanitární pomocí. Na tuto významnou událost se pamatovalo i pojmenováním stanice metra - U leteckého mostu.

Projíždíme touto klidnou oblastí rychle a máme už ten pocit, že se blížíme k centru. Náhle jsme ale šokováni. Před námi staré a zdá se, vybydlené domy. Lidé ze západní části se zde otáčejí a míří zpět k sobě domů - na Západ. Jak na vlastní oči zjišťujeme, lidé do východní části města nechodí.

Ani jsme to nestačili zpozorovat, ale asi jsme v centru. Napravo od nás je obrovský komplex Spolkového ministerstva financí. A musím uznat, že si Němci dali záležet. Tak honosná budova celá obložena žulovými deskami hned na první pohled dává najevo, že marka je silná měna. Kličkujeme mezi turisty a výkopy. Dostali jsme se totiž na největší staveniště Evropy v centru města - na Postupimské náměstí (Potsdamer Platz).

Před sebou vidím tzv, Red Box, nebo-li informační středisko celé stavby. Němci umí vytěžit ze všeho maximum a tak pojali současnou dlouholetou přestavbu "místa nikoho" v obrovskou turistickou senzaci. Davy lidí se pohybují mezi dělníky, přeskakují výkopy, obdivují již postavené novodobé skvosty jako např. již otevřené Sony Center.

V samotném středu metropole vyrůstá denně před očima mnoha lidí moderní mrakodrapové centrum znovu sjednoceného Berlína. Mám obrovskou chuť zajít do podzemí, kde se nachází už otevřené dvoupatrové Potsdamer Bahnof, tedy podzemní obrovské vlakové nádraží přímo pod budoucím náměstím. Jenže Jana s Martinem tomuto mému nápadu nemají pochopení a tak jedeme dál.