Německo - východní spolkové země (IX.) - Šestý den: Baltické moře, cca 20 km

Ráno, nebo-li spíš k poledni jsme se probrali a teprve teď zjistili, kde jsme to spali. V neupraveném trojúhelníku stromů, křoví a vysoké trávy mezi železnicí, silnicí a bývalým statkem.

Sbalili jsme všechny věci a opět přes koleje jeli k pumpě Shell, kde jsme včera opravovali kolo, abychom se pořádně umyli a dali dohromady, neboť jsme věděli, že tam je solidní hygienické zázemí.

K půl jedné odpoledne jsme se ocitli na hlavní křižovatce města Greifswald. Byl pátek a všude bylo spoustu lidí a křižovatkou projíždělo hodně aut. Od moře vál svěží vítr a my jeli na kolech podle mapky města do Ostseeviertel, nebo-li panelového sídliště.

Šlapeme do pedálů a po neskutečné rovině okolo obytných budov se náhle ocitneme v rybářské vesničce Wieck. Zmátne nás turistické značení a my ze silnice odbočíme doleva. Kamenitá cesta se proměnila v písečnou a my skutečně jsme po chvilce jízdy u moře. Ani se nám to nechce věřit. Vidíme totiž na druhý břeh, takže to vypadá jak u Máchova jezera, ale bez těch kopců. Jsme totiž v zátočině Daenische Wieck.

Shodneme se, že musíme jinam, najít si nějakou pláž kam se dá lehnout, mít klid a přenocovat u moře. Otočíme se tedy zpět na silnici a pět kilometrů jedeme do vesnice Kemnitz, ve které odbočíme do osady s francouzským jménem Loissin. Tady už jsme konečně u vlastního moře, kolem pár víkendových domků a velký kemp.

Zajedeme s koly přímo na písečnou neupravovanou pláž. Ona ta vlastně ani oficiální pláž není, nýbrž sedm metrů široký neupravovaný pás jemného písku, prorostlý ostrou severní trávou a plnou keřů s ostny. Právě ty mě připravily o hezký zbytek pátečního odpoledne u moře.

Zahlédl jsem v písku solidní ujetou cestičku a tak mě nenapadlo nic horšího, než na mém silničním kole, naloženém těžkým a objemným nákladem zatěžujíc hlavně zadní kolo, jet po ní. A místo abych se alespoň soustředil na toto projetí po velmi nevhodném terénu, tak jsem byl rozptylován, už jenom tím faktem, že jsem na kole a vlastním úsilím u moře.

A jak tak jedu, tak v nepříjemné zatáčce umocněné hrbolem se mě kolo převážilo a já padal do křoví. Ucítil jsem obrovskou bolest v pravém stehně. Tak jsem se vyškrábal zpět na cestu, narovnal kolo a zjišťoval, že mám po příjemném dni. Dobelhal jsem se k Martinovi a Janě, kteří už byli utábořeni na pěkném rovném místě pár kroků od mořské vody.

Bolest v noze byla stále nesnesitelnější a já z hrůzou zjistil, že ve stehně mám zapíchnutý osten, který ale není ani vidět. Prostě zajel do mého svalstva celý. Martin mě hned radil, že musím vzít nůž a rozříznout kus kůže a snažit se ho vymáčknout, ale to jsem okamžitě zavrhl. Samozřejmě jsem se bál infekce, nepříjemné a zbytečné jizvy, ale hlavně bych nevydržel tu obrovskou bolest. Pokoušel jsem se sice sám o vyndání celou hodinu, pak jsem ale začal hledat doktora. Problémem bylo to, že jsme na pláži, do nejbližší vesnice 4 km, kde vůbec nemusí být doktor a je ještě pátek a čtyři odpoledne. Zapeklitá situace.

Bolest byla stále větší a tak jsem se sebral a šel hledat pomoc do Lubminu. Což je právě ta nejbližší vesnice od našeho místa. Belhám se čtyři kilometry po písku a kamenech, míjím labutě, kterých tu je opravdu hodně, šplhám se na přístavní molo, abych se zase vrátil o pár metrů zpět na písek.

Potkávám člověka, od kterého se snažím dozvědět, zda tu je nějaká šance najít lékaře. On mi však velkou naději nedává. No co, aspoň jsem se dozvěděl, jak se německy řekne osten, abych se domluvil s lékařem. Konečně jsem se dostal k prvním domům.

Procházím po pěkné štěrkové silnici okolo vesnických domů. Přemýšlím, koho bych se tak zeptal na doktora. Kroutím hlavou do stran a mám štěstí! Na velmi hezky upravené zahradě sedí v křesle, pravděpodobně s manželem, paní důchodového věku.

Neváhám a okamžitě ji oslovuji. Vysvětluji jí můj problém, ona zavolá na manžela, s kterým se dál domlouvám. Sama odběhne do domu. Po chvíli přichází s lístečkem, na kterém je napsáno jméno lékaře a páteční ordinační hodiny. Vybaven instrukcemi o ordinaci, včetně její polohy, jsem se vydal do středu obce.

Po třech minutách chůze, odbočím doprava a uvidím starší patrový dům. Přečtu si cedule a usoudím, že jsem na správném místě. Semnou do objektu vstupuje i maminka s dítětem a postarší muž o holi. Společně jdeme nahoru po schodech, přesto se ještě pro jistotu onoho pána zeptám, zda-li mířím správně k ordinaci. S úsměvem mi přitaká.

V prvním patře mě překvapí recepční pult, za kterým sedí zdravotní sestra. Odměřeně se na mě podívá a zeptá se, co potřebuji. Německy ji vysvětlím svůj aktuální problém. Zeptá se, čím budu platit. Ihned ji podávám pojišťovací kartu a brožuru. Přidám i cestovní pas. Podá mi kus papíru, ať ji napíšu svou adresu bydliště v Česku. Samozřejmě jí to napíšu a poté si jdu sednout do čekárny k ostatním pacientům. Podle očekávání jsem šel na řadu jako poslední, ačkoliv po mě přišli i jiní.

Konečně jsem se dostal do ordinace. A překvapení. Ten starší pán, kterého jsem potkal na schodech, je právě lékař. Vysvětlil jsem mu svůj úraz a šlo se na věc. Povídali jsme si spolu, zatímco mi píchl injekci do stehna. Vzal skalpel a začal zlehounka řezat. Bolelo to. Jedna injekce nepomohla, tak přidal další. Říznul. Vůbec mě nic nebolelo a jenom jsem koukal, jak se "hrabe" v mé noze. Najednou vyndá pinzetou centimetrový černý osten. Hrozný pohled.

Spokojen, po snad úspěšném lékařském zákroku, se vydávám na zpáteční cestu po pláži k našemu stanovišti. Tu cestu jsem si užíval. Nádherný čistý vzduch, sice chladno, ale jinak idyla. Když jsem došel zpět na naše stanoviště u moře, tak akorát ve chvíli, kdy se Jana s Martinem probouzeli. Zatímco já jsem bojoval o život, tak oni spali. To mě trochu naštvalo.

Martin se hned vyptával, jak na tom jsem, zda budeme moci pokračovat. Odpověděl jsem, že musím alespoň jeden den být v klidu. Přesto jsem se nabídl, že půjdu s Janou načepovat čistou vodu do nejbližší restaurace. S obvázanou nohou a s malou křečí, která mě náhle přepadla jsem dokulhal do Gasthofu. V hospodě bylo málo lidí, personál evidentně naštvaný z nezájmu potenciálních klientů. Turistická sezóna, prázdniny a venku jenom špatné a nezvykle chladné počasí. Zklamaně nám nalili čerstvou vodu do plastových lahví, poděkovali jsme a zase odešli.

Usínal jsem ve spacáku, dnes večer poprvé pod širákem, na břehu Baltického moře. Koukal jsem na pomalu se stmívající oblohu a užíval si ten jedinečný a neopakovatelný pocit. Usnul jsem v pohodě a nic nevnímal.