Německo - východní spolkové země (V.) - Třetí den: Berlín a okolí, cca 140 km - 2.část

14. duben 2007  Redakce MS   Destinace  1953 zobrazení  1154 slov

Cestopis o jízdě na kole po východním Německu. Cestu jsme uskutečnili v červenci 2000 a trvala 12 dní. Vyjeli jsme z Ústí nad Labem a projeli Drážďany (Dresden), Berlín (Berlin), Nový Branibor (Neubrandenburg), Greifswald, Baltické moře (Ostsee), Stralsund, Rujánu (Ruegen) a Postupim (Potsdam).

A je to tady! Symbol Berlína - Braniborská brána (Brandenburger Tor). Jedna z hlavních atrakcí města na Sprévě se mi ale zdá poněkud omšelá a v okolí jedna z nejméně atraktivních staveb. Dnes je samozřejmě znovu možnost jít pod ní a dostat se tak na Východ. Stojí tak osamocená a pomalu se ztrácí v tom počtu autobusů a lidí.

Reklama

V západní části, kde stále jsme, je velká křižovatka stále s přechody pro cyklisty a od ní pak vede široká silnice k Alexander Platz a opačně na Grosser Stern, na kterém je známý vysoký podstavec se sochou.

My však zůstáváme v přilehlém parku a přímo pod Braniborskou bránou se rozhodneme poobědvat. Sedíme na lavičkách, kola máme opřena o stromy a jsme šťastný. "Jsem s kolem u Brány, v samotném středu Berlína, to snad není ani pravda!" pronesu nahlas a je mi moc fajn. Ale stále jako když tomu nejsem schopen uvěřit. Mám pocit, jako když jsme u konce naší cesty, nechce se mi ani jet dál. Nemohu se vynadívat na tu krásu kolem sebe. Chci to tady vychutnávat co nejdéle.

Ale Jana už rozhodla. Cítila nechuť pokračovat dál na sever k moři, a proto aby ten nepříjemný pocit zažehnala, chtěla rychle Berlín opustit. My jsme se ještě s Martinem rozhodli objet nově zrekonstruovaný Reichstag, tedy parlament.

Unikátní na této velké obdélníkové budově je hlavně skleněná kopule, která slouží hlavně jako nová dominanta a turistické místo. Velká fronta před objektem nám dává najevo, jak turisté moc chtějí se podívat tam nahoru. Z ochozu v kopuli je totiž údajně pěkný pohled do sálu poslanců. U budovy také stojí řada černých luxusních mercedesů, která dává jasně najevo, jaká je Německo velmoc.

Projíždíme Braniborskou bránou do východní části metropole a hned vidíme ten obrovský rozdíl. Nejznámější třída Pod Lipami (Unter den Linden) je bývalou výstavní ulicí Východu. Píšu bývalou, protože dnes je jen smutným mementem na doby socialismu. Němci přestali do této části města investovat a tak postupně chátrají socialistické novostavby. Dokonce ani neodstranili socialistické symboly. Asi jim nevadí. Silnice jsou mnohem horší a na cyklistické stezky můžeme zapomenout.

Míjíme velký areál ruské ambasády, hotelové komplexy, prázdný východoněmecký, za dob E. Honeckera Národní shromáždění. Blížíme se k televizní věži (Fernseherturm) - chlouba někdejší NDR. Jenomže mě čeká obrovské zklamání. Věž je zavřena, podpírána lešením a také kdysi hojně navštěvované kavárny a obchodní dům, mají své nejlepší roky za sebou. Najednou se v tom chaosu ztrácíme.

Silnice je rozkopána, všude spoustu lidí, do toho křižovatka a tramvaje. Potřebujeme odtud rychle pryč, tak šlápnu do pedálu a ve vhodném okamžiku vystartuji. Jana to zkouší za mnou, ale marně. Autobus troubí. Jana se ocitá sevřená mezi autobusem a zábranou oddělující silnici od výkopu. Snaží se vrátit a zachránit od blížící se nepříjemné kolize. Je z toho všeho vynervovaná. Při lepších podmínkách to Martin zkusí projet znovu a Jana hned za ním.

Ocitli jsme se u hotelu a marně se snažím vyčíst z okolních značek, tabulí a mapy, kde vlastně jsme. Hledáme opět silnici B 96, která nás má vyvézt z Berlína do Oranienburgu. Napadne mě se zeptat taxikáře, který akorát leštil okýnka od svého žlutého mercedesu. Je velmi příjemný a hlavně ochotný. Sice jeho znalosti města se mi zdají poněkud slabé, ale přeci jsem pochopil, jak dál. Bohužel se musíme vrátit nazpět, tedy znovu tam, kde jsme měli problémy s autobusem. Čas utíká a my máme pocit, že se z východního centra nedostaneme. Řídím se podle pokynů, ale marně.

Jsme úplně někde jinde, než chceme být. Po odbočce jsme se dostali na další hlavní silnici, o které jsem se dlouho domníval, že je tou správnou. Nebyla. Znovu jsem na křižovatce byl nucen proběhnout mezi hustou dopravou a ptát se taxikáře. Připadal jsem si jako v New Yorku, i když jsem tam v životě nebyl. Taxikář odložil bulvární Bild a opět ochotně se mi snažil poradit. Viděl na mě, že vlastně vůbec nevím, kde jsem, tak vyndal plán města. Dovolil jsem si sednout na místo spolujezdce a v mapě se snažil zorientovat. S úsměvem jsem se vrátil k Janě s Martinem s tím, že už vím jak pryč odtud. Musíme projet čtvrtí Pankow.

Na první světelné křižovatce to otáčíme doleva a musíme rychle šlapat do kopce. Prenzlauer Berg je špinavou obytnou čtvrtí v kopci a na první místní křižovatce dostávám šok. Tady vůbec není dopravní značka určující hlavní a vedlejší silnici. Musím tedy použit pravidlo pravé ruky. A na další to samé. Nakonec jsme se dostali na hlavní čtyřproudovou třídu s tramvajovými kolejemi a ještě konstrukcí nadzemní dráhy. Ta je dost v bídném stavu, rezatá a oprýskaná. Divím se, že to ještě drží.

Všude je neskutečný zmatek a o pohodě ze západního Berlína se nám může jen zdát. Kličkujeme mezi auty, řidiči nerespektují naše právo přednosti v jízdě při odbočování vpravo. V Pankowě se mi stala nepříjemná událost. Nestačil jsem na semaforu zabrzdit, když byla červená. Nechtěně jsem tedy narazil do přede mnou stojícího auta. Naštěstí jsem auto od kola ochránil mou dlaní a tak jsem si ji jenom přiskřípnul. Řidič okamžitě vystoupil a když se přesvědčil a poslechl mé vysvětlování, že se nic nestalo, tak se jen usmál a odjel. Byl jsem přesto otřesen tím, co se stalo.


Reklama

Hodnocení

Zatím nikdo nehodnotil