Německo - východní spolkové země (VI.) - Třetí den: Berlín a okolí, cca 140 km - 3.část

Ještě před opuštěním hlavního města nás zastavil mladý kluk na kole. Dal se s námi do řeči a nechtěl věřit tomu, že skutečně jedeme k moři. Dalo se s ním normálně mluvit, měl východoněmecké myšlení a povídal nám o životě v Berlíně.

Skutečně potvrdil, že východní a západní část Berlína si žije svým životem. A stačil ještě upozornit, že na Severu je dost neonacistů, kteří nemají rády cizince a turisty vůbec. Tak nám dal brouka do hlavy.

Když jsme vyjeli z Berlína, byl jsem rád. Zase jsme byli o kus blíže k moři, našemu cíli. Už se blížil večer a nás čekala zhruba dvacetikilometrová cesta po silnici opět do předem vytipovaného kempu v Teschendorfu. V Oranienburgu, větším nevýrazném městě, jsme odbočili po menších dohadech, kam vlastně, po hlavní silnici doleva.

Pak jsme přejeli přes dálnici Berliner Ring a potom jeli dál nahoru po rovině. Už se stmívalo a kolem jen les. Byl jsem unavený, jel jsem jen setrvačností. Jízda mě vůbec nebavila. Jeli jsme jako peloton. Jana přede mnou, já uprostřed v těsném závěsu a Martin nás jistil.

Koukal jsem jenom na silnici a na zadní kolo Jany. Vůbec jsem nemyslel, jen stereotypně šlapal. Náhle Martin zůstal stát. Zpozoroval jsem to, ale Jana jela dál. Pravděpodobně toho měla také, jak se říká, plné zuby. Nic vážného se nestalo, jenom si upravoval věci na nosiči, asi mu padaly. Tak jsme jeli už roztahaný, Martin mě předjel a já je doháněl. Jenomže v tom okamžiku zjišťuji, že mám něco s kolem, lépe řečeno se šlapkou.

Nějak se zasekla a já nemohl pohodlně dál šlapat. Martin opět vycítil příležitost předvést své umění a rychle vybalil své nádobíčko. Šlapku odmontoval a přidělal novou, rezervní. Přitom, jak jsme tam stáli u okraje silnice a začalo se rychle stmívat, tak nás zpozoroval projíždějící řidič. Chtěl zastavit a pomoci nám, ale my mu ukázali, že se nic neděje, ať jede dál.

Pokračovali jsme v jízdě, ale smůla se nám lepila na paty. Jak jsme tak hezky plynule jeli za sebou, tak náhle Jana, jedoucí přede mnou, zastavila. Já jsem to nestačil ubrzdit a mé přední kolo se třelo o Janino zadní. Tak jsem padal.

Snažil jsem se uchránit kolo, aby se mi nezkřížilo a tak jsem ho chránil svým tělem. Přitom jsem veškerou váhu držel opírajíc se o levou ruku, kterou jsem měl na vozovce. Nehodu odnesla na kole jen řídítka, která se mi odřela, zato já jsem na tom byl podstatně hůře. Odřená dlaň, koleno a stehno hodně namožené. To byla modřina! Shodou okolností nejelo žádné auto, na hlavě jsem měl helmu a vše se stalo zhruba 300 m před čerpací stanicí Elf. To jsou nejrozšířenější pumpy ve východním Německu. Zastavili jsme tam, já se omyl a pokračovali jsme dál.

Už jsme se těšili na kemp, projeli vesnicí Nassenheide a pak ještě šest kilometrů do Teschendorfu. Tam jsme museli odbočit do leva a lesíkem šlapali do Neuendorfu.

Hezká osada a ještě hezčí kemp. Narozdíl od toho včerejšího, tenhle byl v zeleni a hned vedle dětského tábora. Cítili jsme se tu skutečně dobře, místní "personál" byli důchodci a bylo znát, že jsou rádi, že po letech vidí Čechy. Prohlédl jsem prostředí, pomohl s postavením stanu a šel se do umývárny dát dohromady.

Martin mezitím mi iniciativně opravil mou zadřenou a dlouho nepromazanou šlapku. Pak jsem si popovídal s Němkou a po večeři uvařené v ešusu na lihovém vařiči šel spát. Usnul jsem hned. Co se dělo v noci, to nevím. Spal jsem až do deseti hodin a Jana s Martinem také. Ten dokonce o hodinu více.