Německo - východní spolkové země (VII.) - Čtvrtý den: zima, vítr a déšť v jezerní oblasti, cca 60 km

Nevstávali jsme ráno, nýbrž před polednem. Byla středa, říkali jsme si, odpočinkový den. A také byl. A pěkně studený na červenec. Snídali a obědvali zároveň. Mně se vůbec nechtělo jet dál a tak jsem si povídal s Němkou a bavil se úplně o všem. Byl jsem rád, že si konečně po letech mohu "zašprechtit" s rodilou mluvčí. Bylo to fajn.

Vyjížděli jsme pomalu a moc se nám nechtělo. Na hlavní silnici jsme se opět seřadili za sebou a šlapali v rytmu. Byl silný vítr a zima. Doprava houstla. Potřebovali jsme se dostat přes Loewenberg až do Gransee. Kolem nás jel jeden kamion za druhým, vždy se udělal silný průvan a naše kola se akorát zakolíbala.

Bylo to hodně nepříjemné. Hlavu jsem měl svěšenou a oči se ubírali na silnici. Ruce neustále na brzdách. Musel jsem povinně udržet rovnováhu. Vždy, kdy jsem cítil, že jede kamion, snažil jsem se natolik zkoncentrovat, aby si vzdušný proud se mnou nedělal co chce.

Celý den bylo zataženo, pod mrakem. Každou chvíli se očekával déšť. Za Loewenbergem jsme u zelinářky u silnice koupili ovoce a dopovali vitamíny. Švestky byly moc dobré, ale hlavní část jsem si nechal až na svačinu. Jedeme pořád stereotypně dál. Všude rovina, pole, silnici křižuje občas železniční trať. Krajina stejná jako o 400 km nížeji k české hranici.

Začíná poprchávat a tak poprvé vyndavám pláštěnku. Jede se dál. Víme, že dnes toho moc neujedeme, vstávalo se pozdě, je špatné počasí a ještě k tomu se cítíme tak nějak mizerně. V Gransee na chvíli odpočíváme, abychom nabrali síly na další pětadvacetikilometrovou etapu konečně do Fuerstenbergu. Ještě pro zajímavost napíšu, že takovou vzdálenost jsme ujeli zhruba za hodinu a půl.

Stále jsme jeli stejným způsobem. Nic zvláštního se nestalo. Až těsně před Fuerstenbergem začalo silně pršet. Rychle jsme zajeli k supermarketu Edeka, abychom se tam konečně najedli a hlavně přečkali vytrvalý déšť.

V marketu jsme nakoupili spoustu jídla a hezky na lavičce před obchodem pod střechou jsme měli piknik. Skvělá nálada, dobré jídlo, prostě ten déšť nám nemohl nic pokazit. Zůstali jsme tady asi přes dvě hodiny a vyjeli zakuklený v pláštěnkách za mírného poprchávání. Projeli jsme centrem města, uviděli lodě na jezeře, kterých je tady skutečně mnoho. Vždyť také jsme v jezerní oblasti a v tzv. vřesovištích, nebo-li v rekreační oblasti.

Museli jsme jet další kilometry dost nepříjemným úsekem. Skutečně přes dvacet kilometrů jsme nenarazili na žádnou obec, jeli po rovné silnici hustým borovicovým lesem a nejhorší na tom bylo, že neustále silně pršelo. A to pěkně ošklivě. Nezbylo nám tedy nic jiného, než zatnout zuby a tyto problémy překousnout.

Hezky za sebou v tradičním pořadí šlapeme do pedálů našich kol, drkotáme zimou, odoláváme větru dešti a trpíme v promáčených věcech. Všude to na nás stříká, dlaně mám chladné a mokré. Najednou zahlédnu ceduli, že opouštíme spolkovou zemi Braniborsko (Brandenburg) a vjíždíme do Meklenburska-Předního pomořanska (Meklenburg-Vorpommern). Mám z toho příjemný pocit, protože z toho cítím, že už jsme blízko našeho cíle. I když stále vzdáleného.

Jana naštěstí nezareagovala na dopravní značku označující kemp a tak pokračovala dál. Po dojezdu do našeho dočasného cíle - města Neustrelitz, jsem se optal, jak je možné, že jela neohroženě dál. V tu chvíli jsem ji skutečně obdivoval, co je schopna snést. Odpověděla něco v tom smyslu, že jejím cílem bylo nejbližší město. Prostě civilizace.

Naše kola byla zaparkována pod střechou supermarketu a my se sušili a odpočívali. Bylo nám jasné, že dál to v tomto počasí a v našem stavu pro dnešek nemůžeme daleko dojet. Zůstali jsme a rychle hledali možný nocleh. Kempink nikde, hostel žádný, penzion nepřipadal v úvahu a privat už vůbec ne. Neřešitelná situace. Poprvé obrovské problémy s přenocováním a vidinou celonočního špatného počasí. Déšť ustoupil a dokonce se mraky roztrhly a dovolily proniknout slunečním paprskům.

Bylo po šesté večerní a nás napadla skutečně šílená věc. Přespíme na nádraží. Projeli jsme si centrum města, hlavní a postranní ulice a ukončili svou "pouť" na vlakovém nádraží. Tady jsme skutečně hledali vhodné místo pro přenocování. Chtěli jsme pro dnešek mít pevnou střechu nad hlavou. Dlouho jsme nádraží vč. budovy obcházeli, abychom pak smutně zkonstatovali, že to moc dobrý nápad nebyl a ani to vlastně uskutečnit nejde.

Tak jsme pokračovali dál. U čerpací stanice Aral se umyli a hledali vhodné místo pro rozbalení stanu. Až najednou jsme dojeli k velké křižovatce dálničního typu. Našli jsme bláznivé místo akorát v samém srdci křižovatky, v lesíku. Kolem nás ze všech stran byla silnice.

Maskovali jsme všechno možné, měli strach, aby nás tady nikdo nenašel. Co kdyby... Po večeři, na kterou jsme si v těchto polních podmínkách už zvykli, jsme ulehli do stanu. Martin zůstal venku, přehodil přes sebe spacák a černý nepromokavý igelit a usnul. Noc byla hodně zlá. Několikrát jsem se probudil. Silný vítr, prudký déšť bičoval do stanu, který byl natolik promočený, že na mě kapalo. Nezbývalo mi nic jiného, než to přetrpět a věřit, že ráno bude lépe.