Německo - východní spolkové země (VIII.) - Pátý den: konečně večer u moře, cca 120 km

Ráno bylo po dešti, to znamená, že všude mokro. Martin si přivstal a dojel na kole do města. Navštívil pekárnu a čerstvé, ještě teplé housky nám sám od sebe dovezl až do stanu. Skutečně překvapil. Ještě jednou: "Díky." Kupodivu jsem se cítil v pohodě a tak jsme po mém obvykle pomalém skládání věcí na kolo zamířili zpět na "Aralku".

Po opláchnutí a skutečně nezbytné ranní hygieně jsme konečně vyjeli. Čekala nás třicet kilometrů dlouhá cesta po hlavní silnici. Foukal studený vítr od moře a bylo oblačno pod mrakem. Jedeme stále stejným tempem, na které jsme už zvyklý a kolem nás jsou jen pole. Z mapy zjišťuji, že po levé straně je jezero Tollensesee, ale není vidět. A zatím jsme neprojeli žádnou vesnicí a do Neubrandenburgu se tak ani nestane.

Před tímto velkým městem stavíme u Mc≈Donalda, který se nachází v obchodní zóně plné supermarketů a čerpacích stanic. S Janou si kupuji hranolky a poprvé ochutnávám omáčku Barbe Cue. Podle Jany v USA hodně používaná při grilování. Tedy testuji a uznávám, že je dobrá. Sedíme v "mekáči" a cítím se dobře.

Mám dovolenou! Potom jsme jeli dál po čtyřproudé silnici do města, okolo nás hodně místa a nová paneláková výstavba. Ale paneláky tu jsou jiné než u nás v Česku. Prostě specifické východoněmecké. A jak tak jedeme, tak najednou zjistím, že mi je zima. A tak zastavuji a vyndavám dva svetry. V červenci!

Hlavnímu centru se vyhýbáme, takže nevidíme ani náměstí. Nebyla chuť. Přejíždíme po mostě železniční trať a náhle Jana zastavuje. Píchla! První vážná porucha se už dostavila a tak Martin vyndavá nářadí, sundavá kolo a plášť. Jsme středem pozornosti a kupodivu nám kolemjdoucí radí, abychom zašli do cykloprodejny, která je shodou okolností 400 m od nás naším směrem. Martin rychle vyměnil duši a pokračovali jsme dál.

Po pár minutách opět Jana hlásí defekt. Kola dotlačíme k pumpě a tam Martin opakuje výměnu. Zjišťuje, že zapomněl vyndat ostrý kamínek z pláště, který se opět zakousl do duše. Na tomhle místě jsme zůstali poněkud déle než-li jsme chtěli. Nechce se nám jet dál a tak čas trávím pročítáním novin v shopu čerpací stanice.

Po druhé odpolední už jsme sedli na kola a jeli dál, vstříc novým zážitkům. Jedeme plynule stále stejnou krajinou. V Altentreptowu zase zastavujeme a u vyhlédnutého supermarketu obědváme. Nakoupili jsme si dobré jídlo a sedíme v pohodě na chodníku. Cítíme už moře a stále si zdůrazňujeme, že za pár desítek kilometrů jsme u vysněného moře. Zase zde zůstáváme déle než jsme původně chtěli, protože Jana objevila na noze klíště. Vůbec nechtělo ven a tak Jana s ním dost dlouho zápasila.

Po všech peripetiích a problémech vjíždíme na hlavní silnici, zatáčíme v mírném kopci doprava a kolem větrných elektráren spokojeně jedeme dál nahoru. Cesta nám ubíhá rychle a tak kolem šesté večer už se blížíme k Jarmenu. Ještě před tím však stíháme ochutnat lusky na poli, vedle kterého jedeme po stezce. Mám bolesti v levém koleni, neříkám to nahlas, ale držím se za ně. Městečkem Jarmen jenom projíždíme a úprkem šlapeme stále na sever.

Všude je klid, jezdí málo aut, nepotkáváme žádné lidi. Je už k večeru a skutečně už cítíme, že se blížíme k moři. Vzduch je nádherně čistý a vane přívětivý severní vítr od moře. Ze zájmu se ještě pozorně stačím dívat kolem sebe a nasávám nové, pro mě neznáme prostředí, v kterém chci stále něco objevovat. Proti nám občas jede auto a já nevím čím to je, prostě si myslím, že to moře už je hodně blízko.

Ono je, ale do přístavního města Greifswald to je ještě pěkných dvacet kilometrů. Krajina je hezká, všude pečlivě obdělaná a osetá pole, občas silniční odbočka do vedlejších vesnic. Najednou se zastavíme u náhodné autobusové zastávky a odpočíváme. Vidíme na sobě, že nám všem je fajn a jen tak ze zájmu se podívám do mapy, abychom zjistili, kde vlastně jsme. Zjišťujeme, že jsme relativně kousek od polských hranic a od poloostrova Useedom.

Konečně před devátou hodinou večerní přijíždíme do Greifswaldu, do hansovního přístavního města, jak se s cedule u silnice dozvídám. Naše již dávno oblíbená hlavní silnice s označením B 96 se na první světelné křižovatce stáčí doprava, ale my pokračujeme rovně do centra města.

Stavíme hned u první čerpací stanice Shell a v tu chvíli zjistíme u kola Jany další závadu. Martin se hned ujímá svých "povinností" a já se rozhodnu čas věnovat hledání přenocovaní. Už předtím jsme se rozhodli, že budeme hledat mládežnickou ubytovnu, která podle dostupné mapy by v tomto městě měla být. Po předešlých nocích jsme hodně promoklí, unavení a také dost "zdrchaní". Také jsme se rozhodli, že ty peníze na tu střechu nad hlavou a relativní teplo věnujeme.

Tak jsem vyrazil sám na kole do města shánět nějaké to přístřeší. Na první křižovatce instinktivně jedu stále rovně a najednou jsem v samém centru, na náměstí. Je tu hodně lidí, převážně mladých a zdá se mi, že právě skončily nějaké slavnosti nebo jednorázová akce. Uvědomím si rovněž, že je čtvrtek večer a prázdniny, takže se dá skutečně předpokládat, že se zde nějaká společenská akce konala. Rychle projíždím tímhle místem a hledám někde nějakou mapu. Ale marně.

Nikoho se ptát na nic nechci a tak šlapu dál rovně po pěší zóně a dostávám se po zahnutí vlevo k vlakovému nádraží. Tady, před budovou, je umístěna informační tabule s informacemi o ubytování. Jak tak na ni koukám a marně se snažím něco z ní vyčíst, tak mě osloví muž na kole. Mluví na mě anglicky, asi se mu jako Němec nezdám.

Rozpačitě jsem mu něco odpověděl, ale raději jsem hovor chtěl vést v němčině, na kterou jsem se přeprogramoval a ne v angličtině, kterou sice také ovládám, ale v současné situaci jsem nebyl schopen cokoliv v ní říci, natož stvořit jednoduchou větu. Prostě fiasko. Němec pochopil, že jsem Čech, ani nevím jak. Dozvěděl jsem se od něj, že je ze západu, konkrétně z Kolína nad Rýnem (Köln).

V Čechách byl, věděl kde je Ústí nad Labem a stále mi na mé mapě ukazoval Osek u Duchcova, kde podle svých slov byl a nemohl si vynachválit místní klášter. Nevím proč, ale musel se zmínit o Sudetech a ukazoval mi na mapě severních Čech, že to je ta oblast. Jako bych to nevěděl...Tohle německé označení dost nesnáším a také jsem mu to dal hodně najevo. Ale i tak ochotně pomohl. Vyhledal ve svém průvodci Jugendhotel a ukázal ho na plánu města. Poděkoval jsem mu a každý jsme pak jeli svým směrem.

K Shellce jsem přijížděl s úsměvem, protože jsem předpokládal, že jsme na správné adrese. Všichni jsme se tedy vydali k ulici a posléze k objektu, který se sice Jugendhotel jmenoval, ale na recepci jsem zjistil nepříjemnou věc. Za dvoulůžkový pokoj se snídaní účtují 60 marek. Zdá se nám to skutečně hodně, protože jsme tři.

Hlavní ale bylo, že nám ukázali pravou mládežnickou ubytovnu (Jugendherberge) a dokonce do ní zavolali, aby nám zjistili, zda vůbec mají volno. Tak jsme se otočili a docela už slušně prokřehlí z neustálého studeného severního větru jsme jeli přes koleje a hned u první odbočky vpravo skončili u té ubytovny. Překvapila nás. Moderní objekt se nám skutečně zamlouval. Vzal jsem si to všechno na starosti a začal zamlouvat pokoj s recepční. A ona "bomba"! Jakmile jsem řekl, že jsem z Čech, tak se paní rozchechtala a začala na mě mluvit česky.

Ne Češka to skutečně nebyla, ale jen má přítelkyni v Roudnici nad Labem, takže Ústí zná a sama ze zájmu se učí česky. Velmi milé. Cena za osobu se pohybuje kolem 27 marek a ještě šest marek turistický příplatek. No síla! A vystřízlivěli jsme. Recepční se nám sice s laskavou péčí snažila sehnat něco levnějšího, ale nic z toho nevyšlo.

Venku jsme se klepali zimou a já osobně jsem měl takový hlad, že jsem hned zamířil do protější restaurace. A objednal jsem si pořádnou večeři. Byl čtvrteční večer a v lokále bylo poněkud málo lidí, vlastně personál byl velice rád, že jsme jejími hosty. Objednali jsme si všichni tři řízek (Puttenschnitzel) s hranolky v maďarské tomatové omáčce.

Musím upřímně konstatovat, že něco podobného jsem ještě nejedl a bylo to skutečně vynikající. Obsluhující mladík byl natolik ochotný, že nám přinesl i horký čaj na přání a kuchař s jídlem nešetřil a tak jsme měli skutečně velkou porci. Čas pokročil až k půlnoci a my byli nuceni se zvednout a v chladné noci hledat místo k bezpečnému přespání. V restauraci bylo příjemné přítmí a hrála dobrá hudba.

A zrovna když pouštěli baladu Anything Else Mathers od skupiny Metallica, Jana, Martin a já jsme se společně zaposlouchali a mysleli každý na něco hezkého. Jana akorát koukala na zeď, na které byla veliká tapeta New Yorku a konkrétně na ní Brooklinský most. Jakmile písnička dozněla, Jana se rychle zvedla ze židle a utíkala k tapetě. "Tady po tomhle mostě jsem šla," vzrušeně řekla.

Venku se rychle odemkla kola a pomalu jsme se vydali nočním městem vstříc dobrodružství, ve kterém jsme si dali důležitý úkol - najít nocleh. Náhle jsme se ocitli mezi rodinnými domy, takže jsme se vydali po neosvětlené cestě přes železniční koleje a v místech, kde se nám zdálo, že jsme dostatečně od silnice zamířili do křovisek.

Ještě se musím zmínit, že v Německu v noci nikde neštěkají psi, jako u nás, což je velmi pozitivní. Mezi křovisky a stromy jsme našli vhodné místo pro rozbalení a postavení stanu. Bylo k jedné hodině v noci a my konečně usínali s plným žaludkem a dokonce i s pocitem tepla.