Německo - východní spolkové země (X.) - Sedmý den: po pobřeží do Stralsundu, cca 40 km

V sobotu jsem se probudil před osmou hodinou ranní, ostatní spali. Vzpomněl jsem si, že bych měl ještě dnes znovu navštívit doktora. Potřebuji převázat nohu a zhodnotit situaci. Vstal jsem tedy a vydal se znovu do Lubminu po pobřeží.

Cesta byla únavná, noha sice nebolela, ale terén byl tak nepříjemný, že jsem do ordinace dorazil až za hodinu a půl. Lékař se zdravotní sestrou akorát odcházeli z domu do auta, jeli za pacienty. Kvůli mé noze se však vrátili a podívali v ordinaci na mou ránu. Zhodnotili, že je vše v pořádku a jako dárek jsem dostal "pikslu" framikoinové masti, lékařské špachtle a zdravotní polštářkové náplasti.

Jako přídavek mě odvezli zpátky k moři, našemu stanovišti. Při jízdě autem jsem si dobře popovídal, doktor zavzpomínal na dovolené v Krkonoších a ve Vrchlabí.

Jana s Martinem už byli vzhůru a čekali na mě. Nevěděli totiž, kde jsem. Pak jsme se shodli, že by to chtělo něco k jídlu. Zásoby nám došly a od teď jsme byli závislí jen na obchodech. V dobré náladě, neboť byl nádherný prosluněný den, jsem opět iniciativně se nabídl, že dojedu do obchodu.

Byl jsem nepochopen, takže jsem jel si něco koupit jen pro sebe. Odpočinkovým tempem jsem šlapal po asfaltové silnici zpět do Lubminu, okolo cesty jen pole. V diskontu Plus jsem v pohodě nakoupil mléko, nějaký sýr, chleba, čokoládu a broskve.

Při zpáteční cestě jsem se podíval krátce po okolí, zatelefonoval domů do Ústí n.L. a vrátil se na pláž. Ta už byla plná víkendových surfařů, kteří později doslova zaplnili mořskou hladinu. Bylo jich skutečně v jednom okamžiku na moři hodně. Zajímavý pohled.

Pouze po odpočinku a opalování na břehu, neboť voda byla natolik studená, že se nám do ní opravdu nechtělo, jsme se ve tři hodiny odpoledne opět vydali na cestu. Tentokrát po pobřeží do Stralsundu. Jelikož jsme chtěli jet po silnici, museli jsme se vrátit do Greifswaldu. Bylo sobotní odpoledne, všude víkendová pohoda a klid.

Klid natolik velký, že jsme nenašli žádný otevřený obchod. V Německu na rozdíl od nás mají otevřeno v sobotu pouze do dvanácti, výjimečně do šestnácti hodin. V neděli zcela zavřeno. Tento nepříjemný fakt nás vedl k zjištění, že nemáme nakoupeny zásoby jídla.

Při představě, že budeme muset šlapat další desítky kilometrů bez jídla mě natolik otrávilo, že jsem rezignovaně se připravoval na drahé nákupy sušenek a baget u čerpacích stanic. Po marném hledání otevřeného krámu ve městě a na přilehlých silnicích jsme se konečně odhodlali navštívit místní McDonald≈s. Poté se už vydali na vlastní cestu do přístavního města.

Cestopis byl psán 10. října 2000