Rakousko - oblast Dolní a Horní Rakousy (II.) - Přípravy na cestu

V této části si přečtete, která podrobně popisuje vznik cesty, její plánování a první dva dny na Slovensku a Rakousku. Text končí těsně před nocí z druhého na třetí den za Vídní. Dále následoval Baden a pohoří Gutensteiner Alpen.

Poznat alespoň část Rakouska, pokud možno celé - to byl můj cíl. Dal jsem si ho někdy už v roce 2001, ale nakonec jsem se pořádně o tuhle cestu začal zajímat kolem Vánoc téhož roku.

Zase jsem se ocitl v situaci, kdy jsem neměl nikoho, který by výpravu na jízdních kolech chtěl se mnou absolvovat. A tak opět přišel na řadu internet, prostřednictvím kterého jsem využil seznamku.

Přišlo přesně to, s čím jsem počítal. Lidé se hlásili, ale dlouho jim nadšení nevydrželo. Tak vznikla situace, že jsem pořád nikoho do party neměl, přesto jsem vůbec nepropadal panice, neboť jsem věřil, že nakonec budeme aspoň dva.

Dopadlo to dobře. Přihlásil se Pavel a bylo znát, že chce jet. Věřil jsem mu a tak jsem se už netrápil, že by mi těsně před cestou odřekl svou spoluúčast. Naše komunikace probíhala převážně přes emaily, dvakrát jsme se osobně setkali v Praze.

Všechno jsme si naplánovali a domluvili se, že se sejdeme ve čtvrtek 4.července 2002 v osm hodin ráno na autobusovém nádraží Praha-Florenc. Právě odtud nám jel autobus směr východ - Bratislava. Měli jsme totiž naplánováno, že ze slovenského hlavního města už pojedeme na kole podél Dunaje do Vídně (Wien), potom na jihovýchod směr Eisenstadt a maďarský Sopron. Vše ale nakonec dopadlo jinak. Jak? Nepředbíhejme!

Na celou výpravu, která podle předběžného plánu měla trvat až 14 dní, jsem se letos opravdu moc nepřipravoval. Nechal jsem vše na poslední chvíli a všechno balil a kompletoval večer před odjezdem.

Teprve ráno, v půl šesté, jsem vše dával na kolo a zjišťoval, že mám uvolněný nosič. Skutečně, letos jsem riskoval. Nechal jsem to být a jel jsem na kole do centra Ústí nad Labem, abych stihl autobus, který mě doveze do Prahy. V Holešovicích jsem byl nucen vystoupit (autobus dál nejel) a na Florenc se přemístit metrem. Počasí vůbec nebylo přívětivé, ba naopak - pršelo.

Když jsem se konečně dostal na stanoviště číslo 6 ÚAN Praha-Florenc a uviděl Pavla, oddechl jsem si. Cestu plnou peripetií jsem zvládl. Jízdenky jsme už měli zakoupeny, akorát jsme na místě řidiči museli zaplatit za kola. Stálo nás to pro jednoho 300 Kč, my jsme však zaplatili raději 10 EUR. Do Bratislavy jsme cestovali autobusem, který denně jezdí trasu Praha-Brno-Bratislava-Sofie (Sofija).

Jak jsem se už zmínil, celý den pršelo a to mi na náladě nepřidalo. Trasa proběhla v pohodě, jeli jsme jenom po dálnici a v Bratislavě jsme byli za pět hodin.