Rakousko - oblast Dolní a Horní Rakousy (III.) - První den: Bratislava: 1. část

9. duben 2007  Redakce MS   Destinace  1661 zobrazení  983 slov

Cestopis o jízdě na kole po spolkových zemích Dolní Rakousy, Horní Rakousy a hlavním městě Vídeň. Na kole jsme vyjeli z Bratislavy a projeli Hainburg a.d. Donau, Vídeň (Wien), Baden, Sankt Pölten, Melk, Ybbs, Grein, Enns a Linec (Linz).

Vyndali jsme ze zavazadlového prostoru autokaru naše kola s taškami a vše dali na chodník bratislavského centrálního autobusového nádraží. "Zábavu" nám při tom dělala skupinka jiných kluků, kteří jeli až do Bulharska, aby tam pak po svých šlapali po horách a jak nám řekli, dostali se do Řecka.

Reklama

Pořád pršelo a já měl "blbou" náladu. Byl jsem z toho tak špatný, že mi celá Bratislava připadala šedivá. Najednou jsem nevěděl co vlastně chci. Měl jsem hlad. Přitom jsem cítil, že tady na tom nádraží nechci zůstat, protože tu nebyla ani lavička. Navíc mi vadili všichni ty lidi kolem.

Nakonec po naší bezradné jízdě kolem "autobusáku" v dešti jsme se vrátili pod střechu. Kola jsme opřeli o sloup a v nevhodných podmínkách jsme obědvali "na stojáka". Mezitím jsem se ptal kolemjdoucího řidiče na cestu do centra. Šokem pro mě byla jeho proti otázka, co míním centrem města.

Bezradně se mu snažím vysvětlit, že očekávám od něj návod, jak dojet k hlavnímu středu dění - přirozeně mám namysli náměstí, bulváry, historické centrum. Prostě to, co očekávám od hlavního města jakékoliv země.

Lakonicky odvětí: "Tady nic není!" A hned se zeptá, kam jedeme. Odpovídám: "Do Vídně." A on na to: "Hmm, tak to jó". Jinými slovy: To je něco jiného, Vídeň je Vídeň, tohle je jenom ubohá Bratislava. Právě tento výrok byl zcela jasně zřetelný z jeho tváře. Mimiku ovládal skvěle. Otočme list...

Sice jsem se pořádně nenajedl, ale ze všeho zatím negativního, přestalo mi chutnat. Cítil jsem, že musíme konečně vyrazit někam jinam. Už se prostě hnout! Nasedli jsme na kola, šlápli do pedálů a začali kličkovat v slábnoucím dešti kolem Bratislavanů na chodníku. Ani jsme pořádně nevěděli kam jedeme.

Jen instinkt mi říkal, že kolem té monstrózní výškové prosklené moderní bankovní a hlavně dominantní budovy, která snad jako jediná v tomhle městě vypadá reprezentativně, na první křižovatku. Přejeli jsme na druhou stranu rušné silnice a hned pokračovali kolmo na ni.

Octli jsme se v ulici, která se na první pohled zdála, že nás dovede na náměstí SNP, kam jsem chtěl. Ale po pár desítkách metrů cítím, že to nebude ono. Při té pomalé jízdě, spíše chůze, nám stačila vynadat stařenka, která tak nepříjemně na nás "hutoračila", až jsem se lekl. Už jsem ji viděl jak na mítinku "zakladatele státu" Vlado Mečiara nebo nacionalisty Sľota z národní strany, fanaticky-pobožně až nevraživě nadává na všechny cudzince, kteří Slováky utiskují a okrádají je o vše, i o životní prostor.

Nevím proč, ale zdá se mi, že všichni obyvatelé slovenského hlavního města jsou znechucení. Pocit štěstí z lidí, tady v Blavě, opravdu vyzařován není.

Ani jsem to pořádně nezaregistroval, ale přece - přestalo pršet. Šedivé mraky vítr odfoukl někam k dáli a dokonce vysvitlo slunce.To už jsme byli o ulici dál, blíže k hlavnímu bratislavskému náměstí SNP.

Tak přece jsme to našli. Ale nějak mě tohle místo nenadchlo, spíše zklamalo. S Pavlem jsme jeli do mírného kopce, jakoby k Bratislavskému hradu. U momentálního staveniště, z kterého vyjížděla naložena zeminou přestárlá tatrovka, jsme odbočili doprava. Najednou jsme byli na rušné křižovatce a docela pěkném náměstí (Kollárovo náměstí).

Právě tady je prezidentský palác. Pěkná historická budova, která je ale oplocena a nedá se vejít do areálu. Vidíme, jak dva vojáci čestné stráže tam postávají a po chvíli udělají rituál, který mi až moc nápadně připadá upravenou kopii z Pražského hradu. Už je slunce a tak si to všechno kolem fotím.

Přemýšlím, kam bychom ještě mohli zajet, co je tady k vidění. Nic mne nenapadne, už je také dost hodin a tak se obracíme zpět k Dunaji. Dostali jsme se pod Bratislavský hrad.

I letos zjišťuji, že je bez nové omítky a ta současná stále opadává. Takže nás to nelákalo ani šlapat do kopce a raději jsme zamířili k mostu SNP. I ten mě šokoval. Je neopravený, vyhlídková restaurace nefunguje, mám pocit jakoby byla vytlučena i okna. Ani tady jsme se příliš nezdržovali a hned začali hledat cestu směr hraniční přechod s Rakouskem. Mile nás překvapila cyklostezka, po které jsme dojeli na colnicu.

Dlouhá fronta kamionů a osobních aut dala tušit, že na celnici se bude čekat dlouho. Proto jsme předjeli všechna vozidla a jako pěší se pokusili přejít slovensko-rakouskou státní hranici.


Reklama

Hodnocení

Zatím nikdo nehodnotil