Rakousko - oblast Dolní a Horní Rakousy (IV.) - První den: Dolnorakouská dunajská nížina: 2.část

9. duben 2007  Redakce MS   Destinace  2074 zobrazení  1075 slov

Cestopis o jízdě na kole po spolkových zemích Dolní Rakousy, Horní Rakousy a hlavním městě Vídeň. Na kole jsme vyjeli z Bratislavy a projeli Hainburg a.d. Donau, Vídeň (Wien), Baden, Sankt Pölten, Melk, Ybbs, Grein, Enns a Linec (Linz).

Povedlo se, šlo to velice rychle a bez problémů. Rakouská policistka, vykonavatelka celní kontroly, ledabyle od nás převzala cestovní pasy, koukla na fotku, zeptala se kam jedeme a když ji uspokojila naše odpověď: Donauradwanderweg, dala nám štempl (rozuměj razítko do cestovního dokladu).

Reklama

A jsme v Rakousku! Přitom na dosah, přes řeku Dunaj, vidíme slovenskou bratislavskou čtvrť. Je to až k nevíře, ale obyvatelé obou republik si vidí přímo "do talíře" a přitom jsou si tak vzdálení a jiní. Ono tady v Rakousku, konkrétně vlastně jsme ve spolkové zemi Dolní Rakousy, je okamžitě vidět rozdíl. A to ve všem.

Jedeme po pěkné cyklostezce, nacházíme se stále v oblasti hraničního přechodu Berg a míříme k prvnímu městu - Hainburg a. d. Donau. Je pěkné slunné počasí, projíždíme se mezi klasy obilí a kukuřicí, která roste na zdejších polích.

Dostali jsme se do první vesnice Wolfsthal a obdivujeme pěkné domy s hezkými omítkami, úhledné uličky a čistotu. Prostě je jasně vidět, že jsme na území Made in Austria.

Nezastavujeme se, stále se necháváme vést ukazatelem pro kolo a vynecháváme možnosti využít silnici. Stezka se různě klikatí, vím, že se zdržujeme, že jet přímo po silnici by bylo rychlejší, přesto ji zatím zůstávám věrný. Po chvíli jsme už konečně v Hainburgu.

Do vlastní části města nejedeme, držíme se stezky a ta nás zavedla na nábřeží u Dunaje. Zastavujeme se a obdivujeme tento evropský veletok. Ta šíře... Jsme u přístaviště osobních lodí, kolem nás posedávají pravděpodobně místní obyvatelé, kteří odpočívají a nechávají se, jako teď my, zlobit silným větrem, který fouká od Vídně.

Čas utíká a my skutečně nemáme zájem zde zůstávat a tak se opět vydáváme na cestu. Jedeme a jedeme až jsme dojeli do další obce, tentokrát lázní Bad Deutsch-Altenburg.

Je to malé lázeňské městečko, které svým klidným životem a příznivým klimatem určitě pomáhá těm, co se potřebují uklidnit od nesmyslného dnešního hektického života. Projíždíme na kole pod silničním mostem, tady jsme narazili na mladý milostný pár v autě, a šlapeme do mírného kopce právě na ten most.

Zážitek jako hrom! Jsme na obrovském dlouhém zavěšeném mostě, po kterém jede auto za autem. Ocelová konstrukce se dynamicky otřásá po každém projetém automobilu.

Já s Pavlem se zastavujeme uprostřed délky mostu, jsme samozřejmě na chodníku odděleném od vozovky a chráněny oboustranným zábradlím. Fouká silný vítr a my se koukáme dolů na hladinu modrého Dunaje. Cítím se tak zranitelný, neboť tady opravdu jsem nechráněn. Je to opravdu zážitek nepopsatelný slovy. To se musí zažít a prožít.

Sjíždíme z mostu a stezka nás zavedla dolů, k rameni Dunaje. Ocitáme se docela v dobré samotě. Všude lesní porost, říční nivy, ochranné valy, říční koryto bez vody - typická krajina pro zadržení případně rozvodněné řeky. Potkáváme cyklistu s dítětem, ptám se, zda jedeme správně na Vídeň.

Pak asi hodinu pokračujeme pomalým tempem monotónní krajinou. Cítíme se osamoceni. Nikde žádný člověk, nezahlédneme žádnou vesnici. Pořád rovná štěrková cesta, po které koukáme do dáli před sebe a šlapeme do pedálů našich jízdních kol.

Jde mi to dost mizerně, vůbec jsem letos netrénoval a tak to pociťuji naplno. Bolí mě zadek. Je už po osmé hodině večerní a tak začínám uvažovat o místě, kde poprvé při letošní cestě budeme spát ve volné přírodě. Zdálo by se, že by s tím neměly být potíže.

Ovšem, tak jednoduché to zas nebude. Všelijakých křovisek tu je hodně, to ano, jenomže k tomu podmáčená bažinatá půda, plno hmyzu, který se těmito přírodními podmínkami musí snad i tetelit blahem. Na rozdíl od nás.

Pokračujeme v naší pouti až se najednou dostaneme k silnici křižující naši stezku. Že by civilizace? Zastavujeme se a rozhlížíme se kolem sebe. Hned napravo od nás je nějaká továrna, na proti nám u stezky zase chatička snad správce tohoto dunajského přírodního parku. Silniční ukazatel nás doprava směruje na Orth a.d. Donau, naopak vlevo do Haslach a.d. Donau.

My však zůstaneme věrni naši stezce a šlapeme dál. Hned za chatičkou kempuje skupina mladých lidí. Zíráme jak v pohodě si postavili dva stany hned u cesty na plácek s dřevenou lavicí a velmi blízko močálu. Ty komáry jim nezávidíme... Usoudíme, že hned někde blízko taky přespíme, pokusíme se ovšem najít nějaké více chráněné místo.

Není to ale vůbec jednoduché. Jakmile sjedeme ze stezky směr les, zjišťujeme, že všude je mokro. Nakonec přece jen jsme našli louku chráněnou od cesty křoviskem, na které jsme rozbalili náš stan. Už se hodně setmělo a tak jsme lehce povečeřeli, na obloze poměrně nízko létala letadla přistávajíc na blízké vídeňské letiště Schwechat, a šli spát. Pavel se nakonec rozhodl, že se ve spacáku vyspí venku, hezky pod širákem.


Reklama

Hodnocení

Zatím nikdo nehodnotil