Rakousko - oblast Dolní a Horní Rakousy (V.) - Druhý den: Vídeň: 1. část

Noc byla klidná, dokonce jsem se vyspal. Sice jsem se několikrát za noc probudil, ale jinak to proběhlo dobře. Až tedy na mou levou nohu. Ta byla citelně poštípaná od nějaké mrchy. A to dost.

Vstával jsem před desátou hodinou, slunce svítilo, bylo teplo ovšem ještě rosa, takže mokro. Byl pátek. Nasnídali jsme se, sbalili věci a pomalým tempem vyrazili dál k Vídni. Opět zase monotónně jedeme po štěrkové stezce a začínáme potkávat další cyklisty.

Náhle stezka rovná jako pravítko skončila a jsme nuceni sjet doleva do lesíka, míjíme se s českou výpravou a zpět kolem polí zase na novou, už asfaltovou stezku. Tady je přímo narváno sportujícími Rakušáky, jenž provozují jogging. Po dalším kilometru stezka končí a ocitáme se v areálu rafinerie. Nejdříve Shell a později ÖMV.

Obdivuji čistotu a všechny ty trubky a čerpadla. Pomalu projíždíme vídeňskou čtvrtí Lobau. Konečně jsme vyjeli z areálu chemické továrny, zatočíme doleva a po hlavní silnici míříme k řece. Najednou se ocitneme na křižovatce, na blízké zastávce před chvílí zastavil autobus, a diskutujeme s Pavlem o dalším směru naší cesty. Jsme rozpačití, nevíme kudy dál. Ptám se tedy o podál stojícího muže, kudy bezpečně do centra. Ukazuje mi, ať vyjedeme na ten horní val, který je před námi.

Poslechneme jeho rady a ocitneme se v ráji naháčů. Jsme u Nového Dunaje (Neue Donau) a na vídeňské nudipláži. Podíváme s Pavlem na sebe a řekneme si, že sjedeme dolů a také se vykoupeme. A tak jsme to udělali. Kola postavili o skupinu velkých kamenů, svlékli se. Než Pavel šel do vody, ještě jsem skočil zpět nahoru do restaurace si koupit Vídeňský řízek (300 g smaženého vepřového masa s citronem) za 5 EUR. Jakmile jsem se naobědval, šel jsem se také vykoupat do vod Dunaje. Idyla, fantazie. Vůbec se nám nechtělo jet dál. Užívali jsme si začátek naší dovolené.

Před čtrnáctou hodinou jsme zase všechny naše věci poskládali na nosiče kol a vyjeli. Cesta ubíhala v pohodě, jeli jsme po nábřeží, na kterém se slunilo hodně Vídeňanů. Postupně jsme dojeli až k vídeňskému Prátru (park) a z volného prostranství hleděli na siluetu Vídně.

Napravo výškové budovy, moderní čtvrť UNO-City a Donau-City; nalevo obytné domy čtvrti Simmering. Zastavujeme se na jednom z mostů, užívám si pohledu na UNO-City nebo na siluetu Vídeňského lesa (Wienerwald). Přejíždíme přes Dunaj na druhou stranu, kličkujeme na kolech v parku u řeky, abychom nakonec vjeli do nově budovaného Donau-City. Polyfunkční centrum obchodů, kanceláří a bytů je právě ve výstavbě a doplňuje již od sedmdesátých let postavený komplex UNO-City s kongresovou halou Vienna Int.Center.

Pokračujeme do dalšího rozlehlého parku, kterému dominuje televizní vysílač. Trochu se tu motáme, protože nevíme kam chceme jet. Teda já vím. Chci do centra, vidět všechna ta vídeňská lákadla, ale nevím jak odsud. Nakonec vyjedeme na silniční most, po kterém se dostaneme opět na druhý břeh. Po nábřeží pokračujeme zpět k Říšskému mostu (Reichsbruecke).

Hned na první velké křižovatce se vydáme hlavní třídou (Lasalle Strasse) směr centrum (Ringstrasse). Jedeme celkem v pohodě, i když je silný provoz, na vyhrazené cyklostezce se vcelku cítíme bezpečně. Dostali jsme se až na okruh Praterstern, podjíždíme viadukt s blízkým železničním nádražím Wien-Nord. Tady se zastavuji a koukám se na známé Ruské obří kolo v Prátru.

Přemýšlím, že by nebylo špatné se k němu přímo jet podívat. Stát pod ním. Ale čas utíká, ještě jsme neviděli hlavní pamětihodnosti a tak to zavrhuji. Jedeme raději dál a míříme stále po hlavní silnici k Dunajskému kanálu (Donaukanal). Před mostem přes říčku se ještě ptám místní obyvatelky, kudy na Ringstrasse. Nemáme totiž mapu a spoléhám se jen na svou intuici, tentokrát se už ale ztrácíme ve spleti ulic.

Přejeli jsme po mostě na druhou stranu a ocitli jsme se v historické čtvrti. Hlavní třída skončila, teď už nás čekaly opravdu jen ty uličky. Ani pořádně nevím kam jedeme, prostě někam šlapeme. Nedbáme dopravních značek a klidně jsme si vjeli do protisměru, vyhýbáme se dalším turistům na chodníku i protijedoucímu autu na silnici.

Najednou jsem zahlédl věž Svatoštěpánského chrámu. Jedeme tedy k němu, protože tenhle chrám je výraznou dominantou Vídně. Za chvíli už jsme stáli před kostelem, kola opřená o protější dům a spolu s davem turistů si ho prohlíželi. Zaujala mě císařská orlice na střeše chrámu na pravé straně. Zase ten závan monarchie... Dovnitř jsem nešel, Pavel zůstal u kol a já jsem šel fotit domy na Štěpánském náměstí (Stephansplatz).

Jakmile jsem byl uspokojen tímto místem, s Pavlem jme se vydali hlavním bulvárem Kaertner Strasse. Lidí plno, přesto jsme chtěli pěší zónou projet na kole až na její konec. V tom nám ale zabránil chlapík, jenž rozdával v stylovém oblečení nějaké reklamní letáky. Poslechli jsme ho. Bylo horko, pití nám došlo a tak jsme uvítali pítko, u kterého jsme si načepovali studenou vodu.