Rakousko - oblast Dolní a Horní Rakousy (VI.) - Druhý den: Vídeň: 2. část

9. duben 2007  Redakce MS   Destinace  1799 zobrazení  1216 slov

Cestopis o jízdě na kole po spolkových zemích Dolní Rakousy, Horní Rakousy a hlavním městě Vídeň. Na kole jsme vyjeli z Bratislavy a projeli Hainburg a.d. Donau, Vídeň (Wien), Baden, Sankt Pölten, Melk, Ybbs, Grein, Enns a Linec (Linz).

Konečně jsme se dostali na Ringstrasse. Když ji celou projdeme, prakticky uvidíme podstatnou část vídeňských významných budov. Z našeho pohledu se vydáváme doprava a jedeme na kolech po stezce chráněnou stromy.

Reklama

Zaujme mě brána, zastavujeme a rozhodneme se vjet do areálu. Jsme v Burggarten, v parku, kde na trávě relaxují mladí lidé. O kousek dál se pak už nacházíme v komplexu Hofburg, hlavní sídlo někdejších rakouských císařů. Projíždíme celým areálem, včetně přilehlých parků. Později už opět na Ringstrasse obdivujeme Parlament, Burgtheater, Radnici nebo nádherný Votivkirchen.

Z tohoto místa končíme naší prohlídku a stejnou cestou se vracíme zpět, abychom pak byli opět u opery. Rozhodli jsme, že už veškerou naši prohlídku ukončíme. Sice pořádně nevíme jak se dostat ven z Vídně, navíc naším směrem kam potřebujeme - Eisenstadt.

Nakonec jsem rozhodl, že pojedeme tudy a nějak to dopadne. Měl jsem šťastnou volbu! Dostali jsme se na hlavni silnici a silniční ukazatel nás směroval na Eisenstadt. Šlápli jsme do pedálu a jeli po rušné ulici, po které se "valilo" jedno auto za autem. Přitom jsme byli nuceni jet do kopce, takže mi to dalo zabrat. Pavel se rozjel a ujel mi.

Byl někde hodně ve předu, zatímco já jsem se potýkal s nástrahami ulice. Tady jsem musel zastavit, protože jsem vjel do cesty autobusu; támhle zase se vyhýbat chodcům, neboť jsem jel po chodníku. Trvalo to věčnost a pro mě to bylo utrpení, než-li radost z jízdy na kole. Ani jsem nevnímal okolí, soustřeďoval jsem se na cestu, chtěl jsem bezpečně vyjet z města.

Tipuji, že asi tak po více než třiceti minutách jsem se konečně dokodrcal za Vídeň, kde na mě už čekal Pavel. Zástavba řídla, kolem nás spíše už byly různé haly a sklady. Před námi se otevřela krajina, úplně jsme se vymanili ze sevření města. Po pěkné silnici jsme dojeli do první obce, Biedermannsdorf.

Pak jsme se stočili na Achau, kde jsme stavěli, protože jsem si potřeboval dokoupit jídlo a tady byl supermarket. Stmívalo se, už jsem tušil, že budeme muset zase hledat místo pro přespání. Když jsem se díval do mapy, cítil jsem se bezradný. Pořád jsme se motali jenom kolem Vídně. V cestě jsme pokračovali na Laxenburg, kde se nachází stejnojmenný zámek. Celkově je to hojně navštěvované místo, což bylo patrné na první pohled.

Hodně lidí, parkoviště plné aut a zámek. Klasický obrázek turistické obce. My jsme prohlídku okolí zámku neplánovali, naopak pokračovali dál v cestě. Krajina mi moc Rakousko jako alpskou zemi nepřipomínala, protože všude samá rovina. Krásně bylo vidět i na blízkou dálnici A2, která je tepnou na jih, do Štýrského Hradce (Graz). Teprve za ní bylo možno spatřit pohoří, Alpy.

Do další obce Muenchendorf to byly čtyři kilometry. Už jsem cítil, že je toho na mě dost, právě tady jsem někde chtěl přespat. Hned na začátku vesnice byla pumpa. Malá, zastaralá, zastrčená - vypadala jako vyšitá z typické americké pusté oblasti, kde široko daleko není nic, než vyprahlá země. Zastavili jsme u ní, protože mi zase chyběla voda a tahle čerpací stanice na pohonné hmoty bylo jediné místo, kde se dala sehnat.

Zeptal jsem se pumpaře, zda by to bylo možné. Šlo to. Poslal mě na záchod i s umyvadlem pro personál a sám se šel motat okolo pravděpodobně známého kolegy a jeho auta. Vešel jsem do oné místnosti, která byla tak špinavá a cítit olejem, že jsem si rychle z kohoutku nalil vodu do lahví a rychle vrátil ven. Pumpař na nás zapomněl, nevěnoval nám pozornost a tak jsme v klidu a nepozorovaně odjeli do vesnice.

Vyjíždíme ze vsi a díváme se kolem sebe, zda bychom nenašli nějaké vhodné místo k nerušenému přespání. Napravo od nás je polní cesta, jež je z jedné strany chráněna křovinatým porostem. Hned jsem si vzpomněl na mou minulou cestu po východním Německu, kde jsme na podobném místě přespali v obci Altefaer na baltském ostrově Rujána (Ruegen).

Tentokrát jsme však našli ještě lepší místo. Hned u cesty, na kraji začínajícího pole se nachází jakoby vana ze starých odložených panelů. Všude samozřejmě bodláčí a takový ten nepříjemný plevel. Pokud sem náhodně nepřijde procesí lidí, tak nás nikdo neuvidí. Uvažujeme, že si lehneme doprostřed. Na panely položíme karimatky a na ně spacáky, v kterých se vyspíme hezky pěkně pod širákem. Nesmí ovšem pršet, protože voda se nemá kam vsakovat a všechno poteče přímo k nám, neboť spádování je přesně naopak, než-li bychom si přáli. Pavel se najednou vzdálil a já zůstal osamocen.

Docela zvláštní pocit. Krajina otevřená, pomalu se stmívá, teplý červencový páteční večer a já v cizí zemi. Začínám cítit, že letos nemám takovou výkonnost, abych naplánovanou cestu zvládl. Už jedeme druhý den a přitom jsme pořád u Vídně. Rozprostírám si jednotlivé mapové listy Rakouska, abych začal plánovat cestu. Zjišťuji, že zatím dosavadním tempem by nám celý okruh trval poměrně dlouho. Mám touhu jet přes Alpy, na druhou stranu bych se raději pohyboval v blízkosti hranic s Českem. Samozřejmě relativně. Nevím proč, ale něčeho se obávám. Deště, nehody, rozbití kola apod.

Asi po půlhodině, asi to bylo míň, ale pro mě věčnost, se vrátil Pavel s nějakým kusem dřeva. Zmínil jsem se mu o mých pocitech a čekal co na to on. Řekli pro a pro ti, odsouhlasili si plánovanou cestu, že pojedeme přes Gutensteiner Alpen na Sankt Poelten a pak k Dunaji. I tak to může být lákavá cesta... Najedli jsme se a šli spát. Bylo hezky, obloha jasná, vidět byly i hvězdy. Noční ticho jen rušil občas vlak, který projel po blízké železnici.


Reklama

Hodnocení

Zatím nikdo nehodnotil