Rakousko - oblast Dolní a Horní Rakousy (VIII.) - Třetí den: Gutensteiner Alpen: 2. část

9. duben 2007  Redakce MS   Destinace  1321 zobrazení  910 slov

Cestopis o jízdě na kole po spolkových zemích Dolní Rakousy, Horní Rakousy a hlavním městě Vídeň. Na kole jsme vyjeli z Bratislavy a projeli Hainburg a.d. Donau, Vídeň (Wien), Baden, Sankt Pölten, Melk, Ybbs, Grein, Enns a Linec (Linz).

Jakmile jsme uznali za vhodné ukončit přestávku, sedli jsme na naše jízdní kola a zase jeli dál vstříc novým zážitkům. Projíždíme příjemnou ulicí lemující pěkné vily a kupodivu jedeme z kopečka.

Reklama

Nejsem tím však příliš nadšen, protože vím, že zákonitě musí přijít stoupaní. Nejsem daleko od pravdy, opouštíme otevřenou rovinatou krajinu. Jedeme do hor! Ale najednou mě zaujme na skále zřícenina hradu a vypadá zajímavě. Je to Ruhestein.

Hned cítím příležitost k vyfocení, protože to beru jako senzaci. Po dvou poměrně nudných dnech v rovinaté krajině mám pocit, že už konečně jsme někde v horách. A na tuhle situaci jsem se těšil.

Opět se napojujeme na hlavní silnici a klasicky jedeme horským údolím. Silnice se různě klikatí, kopíruje potok jménem Schwechat. Projíždíme lesem, jsme obklopeni příkrými svahy. Občas se naskytne úchvatný pohled na obnažené kopce, které vypadají jako ty krkonošské. Navíc celou siluetu dokresluje vrchol Hoher Lindkogel 834 m.n.m. Je teplé počasí, ale my jsme ve stínu. Proto je příjemné klima.

Chvíli s námi jede skupinka dětských cyklistů s dospělým doprovodem. Celkem by to bylo poklidné vzájemné předjíždění, kdyby zcela v nevhodnou dobu, tak jak to bývá, jedno děcko nespadlo z kola, právě když projíždělo osobní auto. Trochu jsem se vylekal, ale naštěstí se nic vážného nestalo a skupina se někde za chvíli vytratila, zatímco my s Pavlem pokračovali dál v cestě. Dojeli jsme až do malé obce Sattelbach.

Měl jsem hlad a tak jsem navrhl, že bychom tady u příjemné restaurace poobědvali nějaký ten chleba s paštikou. Pavlovi se to ale nezdálo. Měl pocit, že pořád stavíme a asi ho to štvalo. Uznal jsem to, ale i tak jsem do restaurace zašel naplnit lahve čerstvou pitnou vodou. Pak jsme přece jen nasedli na sedačky a ujížděli k další obci - Alland.

Alland je pěkná větší obec. Taková ta krásně alpsky pohádková, sevřená v údolí mezi kopci v horách. Navíc leží u dálnice A21 na trase Wien - St.Poelten, takže je ideální pro turisty z obou měst, kteří se chtějí rekreovat cykloturistikou či pěšími túrami. A také že ano.

S Pavlem vjíždíme na náměstíčko. Je tu hospoda, malé parkoviště a krytý altánek sloužící i jako zastávka pro autobus. Všude jsou podrobné mapy okolí a návrhy výletů. Opíráme si kola o dřevenou konstrukci, to samé dělá dvojice, která nás pozdraví a jde studovat mapy. Dívám se na ně i na jejich kola a je mi jasné, že právě se chystají trávit horké sobotní odpoledne jízdou po horských cestách.

My ale nyní nikam jet nechceme, máme hlad a rádi bychom už konečně poobědvali. Tady to ale nejde a tak nasedáme znovu na kola a míříme jakoby z Allandu pryč. I když jsme se s Pavlem domluvili, že kde to bude možné, tak zastavíme a dáme si přestávku.

Odjíždíme z obce a jsme prakticky na jejím konci. Hned nás zaujme strom u silnice a první volné prostranství - louka, kde je možné si oddechnout a přitom ve stínu stromu poobědvat. Kola jsme položili do trávy, všechna naše zavazadla sundali z nosičů a otevřeli je, abychom z nich vyndali naše zásoby jídla. Pěkně se uvelebili a začali si užívat naší dnešní pozdně polední siestu. Přitom jsme se dívali na domy na kraji obce.

Zhruba tak po hodině a půl jsme se konečně zvedli a rozhodli se, že budeme pokračovat v cestě. Všechna naše zavazadla jsme opět připevnili na kola a vyrazili. Tušil jsem, že nás čeká jen stoupání a že nám cesta opět půjde pomalu.

Chvíli se dalo sedět na kole a celkem v pohodě šlapat do pedálů. Ovšem po kilometru-dvou nás překvapilo táhlé stoupání, které mě natolik "otrávilo", že jsem slezl a dál kolo i sebe tlačil do kopce. Auta mě předjížděla. Pavel mi ujel. Takže jsem zůstal sám. Navíc dneska je tak spalující žár, že se neustále potím...

No co. Chtěl jsem Alpy? Chtěl! Tak je mám. Až když jsem se došlapal k obci Groisbach, všimnu si, že Pavel v klídku odpočívá na lesní cestě hned u silnice. Vyčerpaný k němu usedám a tipujeme, jak bude cesta asi dál vypadat.


Reklama

Hodnocení

Zatím nikdo nehodnotil