Rakousko - oblast Dolní a Horní Rakousy (X.) - Třetí den: Gutensteiner Alpen: 4. část

Přijíždíme k další alpské obci - Hainfeld. S Pavlem zahlédneme ve vzduchu na obloze, tuším, paraglaiding (píše se to tak?). Tipujeme, z kterého kopce odstartoval. Mezitím dojíždíme k čerpací stanici, kde budeme odpočívat.

Zaparkujeme u myčky na auta a postupně si dojdeme na toaletu. Nevím proč, ale mám nutkání mluvit německy a tak se mladé čerpadlářky zeptám kudy se tam jde. Když se vracím opět ven, usměje se na mě.

Pak tam jde Pavel a já se pokouším psát SMS rodičům. Přitom zjistím, že všechny předešlé esemesky asi nenašli adresáta, z toho vyplývá, že o nás doma nic nevědí. Prostě jsem vždycky napsal špatnou předvolbu do Česka. Když se Pavel vrátí a říkám mu náš problém, směje se. Začínáme přemýšlet jak to nejrychleji napravit a dát zprávu. Přitom mě napadá, že by to šlo přes Internet. Vracím se do shopu, abych se zeptal, jestli tady někde mají internetovou kavárnu.

Čerpadlářka mě překvapí otázkou, česky, zda jsem také Čech. Samozřejmě přikývnu. Dovídám se, že tu nic takového není. Vyzvídám, co tu dělá, zda je tu jen na práci a tak. Sdělí mi, že tu žije od dětství s českými rodiči. Jestli je dcerou emigrantů, to už jsem se nedozvěděl...

Jsme tu dost dlouho, pomalu ale jistě se začíná stmívat. Navrhnu, že bych raději přespal tady na čerpací stanici pod střechou. Pavlovi se to nelíbí. Tak jedeme dál. Projíždíme Hainfeldem, nenacházíme žádné vhodné místo. Myslíme si, že když vyjedeme z obce, bude to lepší. Není. Naopak následuje další, Unterrohrbach, a potom Rainfeld.

Sjíždíme z hlavní silnice, jakoby by více do vesnice. Jdeme kolem požární stanice a po chvíli se znovu vracíme. Jsme na křižovatce. Okolo nás typické alpské domy. Konečně se tu cítím jako v Alpách. Ovšem, není čas prožívat atmosféru. Cítíme, že přijde bouřka a to pořádná.

Naším nejdůležitějším úkolem je sehnat vhodné místo pro přenocování. A to je problém. Všude jsou domy, pole nebo zahrady a všechno oploceno. Jsme bezradní, protože skutečně nevíme jak tu dnešní noc přežijeme. Stojíme s koly před domem, na balkoně žena staršího věku kropí své kytky a vybavuje se s další stařenkou. Mezitím nás napadne, že bychom mohli se zajet podívat ke kolejím a přejít je.

Tam někde v lese by snad šlo se vyspat. Jedeme tedy tam, ale nic. Je to zase oplocené, takže se vracíme nazpět. Všimneme si, že cestička vede i pod most k potoku, tak jedeme tam. Ale i tak se znovu vrátíme. Přejedu hlavní silnici a všimnu si, že do kopce asi 9 km je to ke kempinku. Stařenka si nás začala více všímat a začala mumlat něco v tom smyslu, že tem ten kempink je. Tak sedneme na kola a začneme ze všech sil šlapat. Devět kilometrů, do kopce a s bouřkou v patách? To se nedá zvládnout. A také, že ne.

Ocitli jsme se v otevřeném údolí. Takové to typicky rakousky alpské. Po obou stranách silnice domy a políčka. Ještě to jde, žádný velký "krpál." Jenomže počasí je rychlejší a bouřka nás doběhla. Začíná mírně poprchávat, obloha se zatáhla černými mračny a my s Pavlem víme, že je zle. Nahoru se nám už nepodaří dojed. To je jasné. Ale co nyní? Odbočka ze silnice nám dala určitou naději a vjeli jsme na ní.

Kdybychom jeli dál, dostali bychom se znovu na hlavní silnici. Kolem nás projede cyklista na horském kole, který akorát vyjel ze shora z hor, asi z obce Kleinzell. To je právě ta, kde by měl být kemp. Jestli tomu tak je a jak to tam vlastně vypadá, to se už nedozvíme. Ale asi je to škoda. Podle mapy je sevřená třemi tisícovými vrcholy a jsou tam horské chaty.

Určitě odtamtud musí být fantastický výhled. Není ale čas na snění. Prvořadým cílem je najít místo ke spaní a přitom si uchránit podstatnou část našich věcí před promočením, jelikož v dalším průběhu naší cesty by nám mokré oblečení hodně vadilo.

Rozpršelo se naplno. Hromy a blesky všude kolem nás. Úplná průtrž mračen. Studený proud deště nás bičuje, naše oblečení ztěžka odolává. Co ale budeme dělat? Pavel se rozjel více dopředu a hledal cestu do hustého lesního porostu, abychom se samozřejmě schovali. Jenže i ten les někomu patří a majitel si ho důkladně obehnal drátěným plotem. To je síla!

Zatímco jsme minulé dny se mohli schovat kdekoliv, tady si každý svůj kus půdy tvrdě sevřel v oplocení. Přece jen se ale našel kus lesíka hned u silnice, kam jsme okamžitě "zahučeli" a rychle sundali věci z kol. Vyndali Pavlovu velkou pláštěnku-celtu, pod kterou jsme si sedli na mou karimatku a schovali i naše věci. Stromy déšť trochu zmírnily, přesto je ale šílené tady zůstat celou noc. To je nemožné!

Horečně přemýšlíme co dál. Co uděláme. Navrhuji sebrat všechny naše síly a vrátit se přece jen k té čerpací stanici do Hainfeldu. Pavel namítá, že je to nesmysl. Je to daleko a navíc silnice vede do kopce. Mezitím na mě jdou šílené myšlenky, že nás může uhodit blesk. Jsme pod stromem a ten může být ideálním svodidlem. Navíc stále prší a zdá se, že to bude celou noc. Dokonce už voda stéká z celty pod nás, takže jsme více a více mokří. To je krize!

Usilovně přemýšlím, jak se dostat do bezpečí a napadne mě most. Ano. Přece pod mostem na křižovatce je chodník a tam se dá přenocovat. Byli bychom pod střechou. To je ono! Okamžitě to navrhnu Pavlovi a okamžitě převezmu iniciativu. V dešti v rychlosti skládám všechny věci opět na nosič, Pavel mě následuje.

Uděláme to v takové rychlosti, že překvapuji sám sebe. Ihned vyjedu s kolem z lesa na silnici a rychle odjíždím zpět na křižovatku. Pavel rovněž. Prší, ale musíme to překousnout. Když se konečně dostaneme pod most, oddechneme si. Skutečně se tady dá přenocovat.

Vybalujeme věci. Různě je rozprostřeme, aby uschly. Rozbalujeme spacáky a ležíme na chodníku. Ještě povečeříme a snažíme se odpočívat v polospánku. Je to zvláštní pocit. Máme obavy. Během noci se vždycky několikrát probudím, abych se přesvědčil, že vše je v pořádku. Jinak spíme až do rána.