Rakousko - oblast Dolní a Horní Rakousy (XII.) - Čtvrtý den: St.Pölten, Melk, Ybbs: 2. část

A jsme konečně z města venku. Projíždíme postupně přes vesnice Gerersdorf a Prinzersdorf. Krajina kolem nás je líbezná, na pravé straně silnice jsou úhledná pole, na levé též, ale hned v dáli za nimi je vidět pohoří Tuernitzer Alpen.

Ještě předním však dálnice A1 a železnice. Idyla však najednou skončila. Po projetí železničního přejezdu před Prinzersdorfem, kde jsme chvíli čekali než projede vlak, jsem zjistil, že mi změklo zadní kolo. Prostě mi uniká vzduch z duše. Píchl jsem. A zrovna zadní kolo. To je pech! Rozhodl jsem se, že ještě dojedu do nejbližší vesnice, Haunoldorf, a teprve tam začnu něco dělat.

Zastavil jsem hned u prvního stavení, kolo položil na travnatý plácek před nějakou starší chalupu. Sundal jsem všechna zavazadla a začal s Pavlem přemýšlet, jak to udělat, abychom to zvládli a mohli pokračovat. Nemá význam popisovat, jak jsme s tím "válčili", důležité je, že se nám to povedlo. Trvalo nám to sice asi dvě hodiny, ale i tak to stálo za to.

Nejsvětlejším okamžikem téhle vynucené přestávky byla moje návštěva u místních obyvatel, kteří mají pěkný přízemní domek naproti přes silnici. Potřeboval jsem totiž klíč na uvolnění matic a tak jsem si ho šel vypůjčit. Přicházím k vrátkům, na verandě sedí žena středního věku a stařenka. Podřimují, pijí čaj či kávu, evidentně si užívají nedělní siestu. Rozhodl jsem se je vyrušit.

Mojí stále nedokonalou němčinou jsem vysvětlil o co mi jde a zdá se, že pochopili moc dobře, co od nich potřebuji. Žena odejde do domu, stařenka se mě zatím prohlíží a vyptává, co jsem zač. Když se vrací z domu muž s požadovaným klíčem na půjčení, stařenka se na něj oboří a varuje ho, že bych ho mohl odcizit, tj. nevrátit.

Mávne rukou a omluvně mi ho svěřuje do ruky. Naše oprava byla už rychlá a tak jsem se po deseti minutách vrátil. Stařenka dává najevo spokojenost a žena mě ještě nabídne, že si mohu umýt ruce ve venkovním umyvadélku s kohoutkem, z kterého teče studená voda.

Poděkuji a s Pavlem využijeme této služby. Podívám se nahoru k oknu, za kterým nás sleduje naše "hostitelka". Rozloučím se gestikulací a se znovu schopným kolem ujedeme pár metrů, abych na čerpací stanici si pořádně vzduchem dofoukl obě pneumatiky.

Pokračujeme v cestě, která nám ubíhá velmi pomalu. Vjíždíme do Loosdorfu a potom opět do mírného kopce šlapeme do pedálů našich kol, abychom konečně před čtvrtou odpolední byli v Melku.

Tohle městečko neznám, vím jen o něm, že se po něm jmenuje rakousko-česká dohoda z Melku řešící či nic neřešící věci okolo našeho českého Temelína, tj. jaderné elektrárny. Jakmile jsme vjeli do města, bylo mi ihned jasné, že to je opravdu hezké historické městečko. Narozdíl od okolních obcí, tady je poměrně živo. Melk je rakouské turistické město. Nad centrem města se skví dominantní benediktinský klášter (Benediktinerstift).

A to je právě to hlavní lákadlo, za kterým jsem lidé jezdí. Zastavujeme s Pavlem na hlavní třídě. Všechno si to kolem fotím. Uvědomujeme si, že máme hlad, protože jsme ještě neobědvali. Sjíždíme tedy dolů k Dunaji.

Poměrně úzkou starobylou ulicí dojedeme až na hlavní silnici, na které je dost nadšenců cykloturistiky. Všímám si co fotí a podívám se stejným směrem. Naskytne se mi úžasný pohled na klášter, který je posazen na skále. Skutečně nádhera.

Jedeme po ocelovém mostě na poloostrov u Dunaje. Je tu parkoviště, možná i kemp. Po pár metrech usedáme na dřevěnou lavici, o kterou si opřeme kola. Rozhodli jsme se, že tu budeme jíst, resp. Pavel a já si zajdu zpět do centra do restaurace na regulérní oběd.

To také udělám a tak Pavla opouštím. Poměrně zmožen se dostanu do historického jádra Melku a hledám vhodnou restauraci. Dnes ani nekoukám na peníze. Mám opravdu hlad, takže se pořádně najím. Nakonec vstupuji do jedné náhodně vybrané, usedám ke stolu a zahraji si na velkého pána.

Číšník mě okamžitě zaregistruje a zeptá se, co si přeji. Požádám ho o jídelní lístek. Nechá mě v klidu vybrat a ačkoliv jsem přemýšlel o minutce, přednost raději dávám hotovému jídlu. Zlákal mě totiž nadpis "Tradiční rakouská kuchyně." A tak jsem si vybral hovězí guláš.

Zajímá mě, jak se tady jí. Také si objednávám jedno velké pivo. Čekání si krátím pročítáním místního tisku a to novin Die Presse a bulváru Neue Krone Zeitung. V těchto novinách hledám něco o Temelínu, protože vím, že se hodně angažují v kampani proti jeho zprovoznění. Nezmýlil jsem se. Našel jsem jeden článek a po jeho přeložení musím zkonstatovat, že je to dost vynucený. Usměji se tomu a napiji se lahodného piva.

Druhý číšník mi přináší jídlo. Je to hovězí guláš v hlubokém talíři. Tedy kousky masa v omáčce. K tomu košík housek. Tak takhle se tady jí. Hezky bez knedlíku. Nějak jsem si nedal pokoj a zeptám se vrchního, zda zná knedlík (knoedel), jakože se k tomu dává jako příloha.

Evidentně jsem ho vyvedl z míry, protože vůbec nevěděl, o čem mluvím. Tak nic. Jídlo bylo fantastické, omáčka měla říz a pivo rovněž v pohodě. Na závěr zaplatím 8,80 EUR a spokojeně odcházím z Hotel Restaurantu "Zur Post" Familie Ebner.

Když jsem se vrátil k Pavlovi, už na mě čekal. Vzali jsme kola, na nosiče srovnali naše zavazadla a po ocelovém mostě jsme se vrátili na silnici pod klášterem. Zamířili jsme k čerpací stanici. Tady jsme si načepovali vodu, vyčistili zuby a opět se vrátili na poloostrov.

Tentokrát jsme se řídili podle cykloznačení, které nás dovedlo k Dunaji. Máme štěstí, akorát se díváme jak převoz se snaží překonat široký Dunaj a míří z protilehlého břehu na ten náš.

Cestopis byl napsán 4. února 2003