Španělsko - oblast Levanta a Valencia (II.) - Vlastní cesta k moři

9. duben 2007  Redakce MS   Destinace  1906 zobrazení  1029 slov

Cestopis o putování po středomořském pobřeží v oblasti Levanta (pod Katalánskem). Popisuje se celé pobřeží od Vinarosu, Castellón, Sagunto až po třetí největší španělské město - Valencia. Detailní popis a historie regionu.

Odjížděli jsme z Ústí nad Labem v pátek ráno ve čtyři hodiny. Usadili jsme se v horním patře zájezdového, velice komfortního autobusu a jeli na Prahu. Dále následovala Plzeň a v Německu jeli monotónně po dálnici obvyklou trasu - Norimberk, Heidelberg, Karlsruhe a Freiburg.

Reklama

Hranici do Francie jsme překročili v Mulhousenu kolem 18. hodiny a nutno podotknout, že Schengenská dohoda v zemích EU zde platí "doslova a do písmene". Komplex hraničního přechodu je zcela vyrabován a jen vítr si pohrává se zbytkem, který zde zůstal. Okamžitě po přejezdu Rýna, který tu je ještě pouhou malou řekou, nás ovanula sladká Francie.

Na první pohled zcela jiná oproti uhlazenému Německu a rovněž proti Česku. Krajina však stále podobná té naší. Přes Francii jsme jeli celou noc. Opět jen po dálnici na Lyon a dál už k jižnímu Avignonu, Montpellieru a Perpignanu. Tohle poslední francouzské město se nachází v úžasné oblasti. Blízko moře a zároveň na upatí Pyrenejského pohoří, kterým prochází společná hranice se Španělskem. Už jen projíždět přes pohoří je skvělý pocit.

Vysoké kopce, strmá údolí - za běžných podmínek těžko překročitelná oblast. Právě proto považuji za fenomenální stavbu společný dálniční most, který přetíná na mohutných pilířích strmé a nehostinné údolí. Krásná je i taková maličkost, jako dva vysoké zdobené sloupy po obou stranách dálnice, symbolizující bránu - vstup do velké a mocné země (rozuměj Francie).

Ve Španělském království jsme byli v sobotu ráno. Vstoupili jsme do Katalánska. Přivítala nás tma, zima a hlavně silný vítr. Natolik silný, že mě doslova nadzvedával a samotný autobus se kymácel ze strany na stranu. Byl to nepříjemný úkaz, pravděpodobně však častý, neboť jsem si všiml, že cedule na čerpací stanici jsou pevně přišroubovány k zemi a mají péra pro pohyb.

Projeli jsme postupně oblastmi s mírnějším podnebím, zelenou vegetací a jehličnatými lesy. Teprve za Barcelonou k Tarragoně se krajina mění. Tady už začíná vyprahlá země. Nenajdete tu žádné jehličnany, žádné známé stromy, které jsou běžné pro Franci, Německo a konečně třeba Slovensko.

Ta krajina je prostě jiná. Natolik jiná, že návštěvník letoviska severně od Barcelony, pokud nebyl nížeji, nemůže říci: Znám Španělsko. Byl jsem zde také poprvé, takže jsem byl jen v němém úžasu. Něco takového jsem ještě nikdy neviděl. Fascinovalo mě to.

Jedete po dálnici a v rovině mezi vyprahlými horami a famózně modrým zářícím mořem se rozkládají v délce bezmála 500 kilometrů nekonečné zelené zahrady a pole s pomerančovníky, rýží a zeleninou, na kterých probíhají sklizně až třikrát do roka, které dali této oblasti její španělské pojmenování - huerta.

Tady opravdu nemají problémy s trávou, která roste neúnavně a musí se pořád sekat a pěstované plodiny okopávat. Tady totiž žádná není! Pro zajímavost: základnu pro úspěšnou zemědělskou výrobu tu vytvořili Arabové přicházející ze Sýrie.

Ti rozšířili zavlažovací systém z doby římské, který je dodnes z části v provozu. Arabové také zavedli pěstování citrusových a morušových stromů a vytvořili tak předpoklady pro výrobu hedvábí. Celému valencijskému pobřeží se rovněž krásně poeticky říká Costa del Azahar, nebo-li Pobřeží pomerančového květu.

A jak tak jedete, ukrajujete poslední zbytky vaší předlouhé osmadvacetihodinové cesty, občas zahlédnete osamocenou palmu, zrezavělé studny s rumpály a ubohá hospodářská stavení doslova splácaná z různorodých materiálů.

Obloha je blankytně modrá, venkovní teplota relativně vysoká na ranní dobu, nikde nevidíte ani živáčka a noční větrná smršť je už minulostí. Později jsme se dozvěděli, že tu noc proběhla regulérní mořská bouře. Teda, na souši to byla síla! Jaké to pak je na širém moři?

Konečně sjíždíme z dálnice. Jenže. Proč to udělat jednoduše, když to jde složitě, že? Dálniční sjezdy jsou doslova spletí silnic a kruhových objezdů. Než konečně dáte dálnici adieu, ještě musíte zaplatit mýtné. V té době ještě pesety, od ledna 2002 už jednotnou měnou dvanáctky měnové unie - eurem.

Jedeme zaprášenou místní silnicí, v dáli před námi vidím vysoké stavby, které pořádně neumím identifikovat, později už jasně vidím hotelové komplexy. Na naší pravé straně jsou přízemní domy, převážně penziony. Všude je shluk cedulí s úsměvnými nápisy typu: Los Crocodalos, Los Casinos apod.

Řidič nám sděluje, že přijíždíme do Peňiscoly, která se nám určitě bude líbit, i když právě prochází mohutnou přestavbou a rozvojem. Což, jak jsme později zjistili, měl pravdu. Ještě stačím z okénka zahlédnout starobylý hrad, který už je téměř, co téměř, on tam opravdu je - v moři. Je jiný, než ty, na které jsem zvyklý. Je to spleť kamenných hradeb bez větší výrazné dominanty. Vlastně. Ona žádná ani není.


Reklama

Hodnocení

Zatím nikdo nehodnotil