Španělsko - oblast Levanta a Valencia (IV.) - Druhý den: Peňiscola (hrad, přístav)

Ráno jsme se rozhodli, že se půjdeme podívat na hrad. Hradbami chráněný komplex na skále vyčnívající z moře.

Hrad postavili templáři, když porazili Maury, kteří Peňiscolu založili. Celé tohle městečko má velmi bohatou historii i z pohledu celosvětového. Avignonský vzdoropapež Benedikt XIII., Pedro de Luna, se nechtěl sklonit před mocí Říma.

V roce 1412 se se svým doprovodem uchýlil právě sem a opevnění města a hradu ještě zesílil. Podobně si počínal Filip II., takže tvrz odolala několika náporům a obléhání ve válce o následnictví i ve válce s Francouzy.

Slunce pálí a my stoupáme úzkou vydlážděnou uličkou sevřenou kamennými domy, ve kterých jsou v přízemí restaurace, kavárny a obchody se suvenýry. Dostáváme se na podestu, takové malé prostranství, ze kterého se dá sejít po kamenech k moři nebo vzhůru k bráně hradu.

Najednou objevujeme za kamenným oplocením nádhernou zahradu plnou skvostných palem a udržovaného travního porostu. Železná brána, pěkná kovářská práce, nám brání ke vstupu. Je zamknutá. Alespoň tedy se můžeme kochat pohledem na sokoly a orly, kteří zde bydlí a mají všude svá stanoviště. Vše to působí jako kdybychom se octli v ráji.

Nevím přesně, kdy je hrad otevřen, protože brány nám zůstaly uzamčeny. Vlastně nám to bylo jedno, ani jsme po návštěvě netoužili. Cestou jsme obešli celé kamenné podhradí a naskytl se nám pohled na místní přístav. V dáli na konci dlouhého vysokého mola se nachází maják.

K němu jsme se také vydali. Počasí se mezitím pohoršilo v tom smyslu, že byl silný vítr ale teplý. Koukám do dáli a vychutnávám si jedinečný pocit. Je mi hezky. Vlny se v moři převalují a bičují o skalnaté pohoří i o molo, na kterém sedím.

Kolem 17. hodiny je obzor plný rybářských lodí střední velikosti. Pozoruji se zájmem jak rychle a postupně se vrací do přístavu, jak prorážejí silné mořské vlny. V samotném přístavu už začíná pravý mumraj. Každá parta rybářů přistaví svou loď k molu. Už připravené, umyté a v ledu naložené ryby rozličných druhů v plastových přepravkách se nakládají na pojízdný vozík a míří k váze.

Určená osoba posádky bedlivě hlídá společné bohatství. Všude je plno zvědavých turistů, včetně nás, kteří se zájmem sledují vážení. U pojízdného pásu stojí mladík, který každou přepravku dá na pás. Ten ji pak veze na váhu. Nad ní je elektronický displej, který ihned ukazuje váhu a cenu v pesetách a eurech.

Mezitím ostatní členové posádky loď uklízejí, spravují sítě a dělají si večeři. To co jsem viděl, tak ta spočívá v tom, že na pánev se dají rybky, okoření se, vše je v oleji a na rozžhavenou plotýnku se položí. Pravděpodobně na to mají speciální postup, neboť se musí dosáhnout toho, že drobné kostry rybek se rozmělní a celkově usmaží.

Rybáři jsou skutečnými mořskými vlky. Ošlehané vrásčité obličeje, ústa bez zubů nebo jen se zbytky, prořídlé vlasy a silné udřené dlaně ukazují, že práce na moři je velmi těžká. Nesmí se ani zapomenout na fakt, že rybaření je práce od brzkého rána do pozdního odpoledne.

A také, že je nebezpečná. Lodě vyrážejí stále za vzdálenějšími lovišti. Nakonec je to všechno jeden velký byznys. Přístav vlastní majitel (jednotlivec, resp. společnost) a rybářské party, které vzájemně soupeří, dodávají ryby. Jsou to většinou rodiny nebo sehrané skupiny, které vlastní loď a vše ostatní. Jsou závislí na množství svého úlovku a nezapomínejme na to, že i na roční období.

Zbylé, na další zpracování nevhodné ryby, místní ženy rybářů ihned prodávají turistům nebo místním občanům k rychlé konzumaci. Hlavní "dary moře" v přístavních zpracovatelských budovách končí v mrazících boxech.

Večer nastupuje parta lidí, hodně žen, které ryby zpracovávají, porcují a balí do boxů, které jsou extra izolovány polystyrenem a na závěr převázány igelitem. Vše pak se v noci nakládá do přistavených mrazících skříní kamionů.