Španělsko - oblast Levanta a Valencia (IX.) - Valencia: 4. část

9. duben 2007  Redakce MS   Destinace  2041 zobrazení  966 slov

Cestopis o putování po středomořském pobřeží v oblasti Levanta (pod Katalánskem). Popisuje se celé pobřeží od Vinarosu, Castellón, Sagunto až po třetí největší španělské město - Valencia. Detailní popis a historie regionu.

Po delší době opět ke mě přichází. Už jsem měl o ní strach, kde vlastně je. Taky se skutečně ztratila... Opustili jsme areál parku a přes velkou křižovatku jdeme po levém břehu z našeho pohledu po klidné široké ulici směrem k valencijskému fotbalovému stadionu.

Reklama

Míjíme velmi zajímavé vysoké budovy v arabském stylu. Na další křižovatce, u vojenského muzea, odbočujeme doleva. Konečně mezi novostavbami zahlédnu vysoké betonové tribuny. Chvíli kličkování mezi domy a je to tady! Široký bulvár a na levé straně monumentální fotbalový chrám klubu Valencia CF.

Obcházíme ho kolem do kola. Rádi bychom se dostali dovnitř. Ale zdá se, že je zavřeno. Už to vzdáváme a Lenka si všimne, že je otevřena jedna z bran. Pomaloučku jdeme dovnitř, dál až se ocitneme na samotné ploše. Je to úchvatné. Jsem na ploše, na posvátném fotbalovém trávníku.

Odpoledne ubíhalo a tak jsme museli jít zase dál, abychom ještě něco viděli. Původně jsme se chtěli dostat až do přístavu El Grao, ale byl tak daleko, že jsme se spokojili jen s areálem Ciudad de les Arts i de les Ciéncies.Což je komplex technického, oceánografického pavilonu s planetáriem. Nově vybudované stavby a nová atrakce Valencie.

Dostali jsme tip od jedné z českých turistek, abychom se "tam" šli podívat. Jdeme po chodníku podél vyschlého koryta a ocitli jsme se v nové čtvrti, která se stále buduje. Všude okolo nás impozantní výškové budovy, střední mrakodrapy. Nádhera.

A už to vidíme! Bílé stavby roztodivných tvarů, bazény, nezbytné palmy, nádherný most z leštěného mramoru. To všechno dohromady vytváří velmi atraktivní prostor ve městě.

Scházíme po schodech z mostu dolů na dno koryta. Osvěžujeme se vodou z bazénu, protože spalující žár slunce nám bere energii. Vcházíme do jednoho z největších objektů tohoto areálu - Museu de les Ciéncies Príncipe Felipe, nebo-li muzeum pro 21. století. V letáčku je k budově napsáno: "Muzeum vědy a techniky, kde lidé každého věku, se ponoří do vědeckého prostoru tvořený biologií a fyzikou, nejnovější technologií, pokrokem v oblasti komunikace, architektury a sportu."

Uvnitř je uspokojivé chladno, funguje klimatizace. Obdivuji důmyslnou betonovou konstrukci s vnějším jednoduchým povrchem, tzv. pohledový beton. Prohlédneme si volně přístupnou expozici, na ty další placené už nejdeme. Odcházíme z budovy z druhé strany a jsme opět venku. Zaujmeme místo na lavičce u velkého bazénu, který je po celé jižní délce muzea. Máme chuť se vykoupat...

Byli jsme tady asi přes hodinu. Mezitím kolem nás prošly výpravy se španělskými důchodci a dokonce i tříčlenná skupinka z Jamajky. Sice jsme se nevykoupali, ale do bazénu jsme přece jen vlezli. Už bylo k půl sedmé a tak jsme se museli postupně vracet zpět do centra, k nádraží.

Jakmile jsme vystoupali na silnici, před námi se objevil kruhový komplex Carrefour. Potřebovali jsme pití, takže jsem se sebral a sjel do podzemního hypermarketu. Ihned po nákupu jsme zrychlili, chvíli i běželi. Museli jsme zdolat poměrně velkou vzdálenost a čas odjezdu vlaku se blížil. Kdybychom vlak nestihli, tak opravdu nevím, co bychom dělali. K nádraží jsme pak došli širokou městskou třídou (Gran Via Marques del Turia), která je velmi podobná Vinohradské v Praze.

V nádražní budově jsem zmatkoval, protože jsem skutečně nevěděl, kde si tu jízdenku mám koupit. Všude spousta okének, ale nikde jsem se svým požadavkem neuspěl. Když už jsem to chtěl pomalu vzdát, zaslechl jsem, že jedna holka žádá lístek do Castellónu. Už předem jsme se s Lenkou dohodli, že to riskneme a zakoupíme si jízdenku právě jen do města Castellón. Když jsme jeli ráno do Valencie, tak průvodčí ve vlaku nás nenavštívil.

Zpáteční cesta byla pomalejší, jeli jsme osobákem, stavěl všude. Vlaková souprava je velmi moderní, opět se dá srovnat s novými vagóny pražského metra. Prohlížím si krajinu, mohu stále detailněji, jedeme pomalu a ještě je světlo. Průvodčí nám zkontroloval lístky a potom nás už nechal být.

Oproti ranní cestě jsme teď ušetřili o 300 % na jízdence pro jednoho! Už ve tmě v jedoucím vlaku jsme zůstali sami. Bál jsem se, abychom správně vystoupili a proto jsem neustále hlídal čas na hodinkách. Věděl jsem, že v Benicarlu máme být ve 21.50 hodin.

Úspěšně jsme vystoupili na nádraží a šli tmou k autobusové zastávce. Autobus ale jel až za půl hodiny a nám se nechtělo čekat. Šli jsme tedy na náměstí, odkud zhruba za deset minut nás autobus dovezl až k nám do Peňiscoly.


Reklama

Hodnocení

Zatím nikdo nehodnotil