Španělsko - oblast Levanta a Valencia (VI.) - Valencia: 1. část

Dnešní úterní ráno se mi pěkně vstávalo. S radostí jsem vyskočil z postele, protože jsme jeli do 100 km vzdálené Valencie. Utíkali jsme na zastávku linkového autobusu, resp. k místu, z kterého v den našeho příjezdu nastupoval mladík.

Myslel jsem, že už autobus nestíháme, pak jsem však zjistil, že jsem se spletl. Teprve při bližším prostudování plakátku nalepeném na pouliční lampě jsem vyčetl, že časy odjezdů a příjezdů jsou psány jen pro obě konečné stanice a nikoliv pro "mezizastávky". Španělská pohodlnost. Autobus jsme nakonec stihli, nastoupili předními dveřmi, řidiči zaplatili jednotnou cenu pro osobu 100 PST a jeli 15 minut na Estación Renfe.

Na nádraží jsme byli osamoceni, do odjezdu vlaku směr Valencia zbývalo přes půl hodiny. Sedli jsme si ven na nástupišti na lavičku a posnídali. Pak jsem šel koupit lístky.

U výdejny jízdenek už se utvořila fronta a já teprve začal zjišťovat, kolik to stojí a jak to tady ve Španělsku vůbec funguje. To brzy... Bez jakýchkoliv znalostí jsem požadoval jízdenky do levantské metropole. Muž za okýnkem mi vydal požadovaný počet a doslova šokoval vyřčením ceny. 2000 PST pro jednoho?!

Zaplatil jsem a zdrcen vyvolával zmatek v nádražní budově. Údajům na jízdence jsem vůbec nerozuměl. Otravoval jsem kdekoho, jestli by mi angličtinou neodpověděl, zda mě ten zaměstnanec drah "nevzal na hůl".

Stojíme připraveni na peróně v očekávání vlaku. Opravdu čekám, co přijede. A už to vidím! Lokomotiva přiváží řadu vagónů. Dva, čtyři, osm, deset, no abych to zkrátil. Napočítal jsem jich sedmnáct.

Na každém z nich je cedule, kam ten vlak jede a číslo vagónu. Za lokomotivou nejprve vagóny směřující do Madridu, další do Sevilly a Málagy. Teprve ke konci vidíme naše číslo. Utíkáme a nastupujeme, ještě nahlas a zřetelně vykřikuji na celý vagón: "Valencia?". Všichni se na mě dívají jak na blázna. Jedné snědé Španělce vnucuji mou jízdenku a snažím se z ní dostat, jestli jsem ve správném voze.

Svým temperamentem mě říká, že ne. Pak zase, že ano. Tak asi ano... Vagón je plně obsazen, je klimatizován vypadá jako naše české vlaky EuroCity. Ono vlastně, když si člověk uvědomí, jakou vzdálenost z Barcelony musí urazit do Sevilly, Málagy nebo Madridu, tak se není čemu divit. Z jízdenky jsem už konečně pochopil, že máme určenou i místenku.

Konečně jsem se uklidnil, sedíme na svých místech a dokonce jsem uvěřil, že do Valencie dojedeme. Vůbec nevím, co od ní mám očekávat. Vlak jede tiše a tak se mohu věnovat dívání z okna.

Krajina je stále stejná, všude pomerančovníky. Poměrně rychle jsme se odklonili od pobřeží moře a jedeme jakoby do vnitrozemí. Na pravé straně z našeho pohledu začínají hory. Skaliska. Míjíme vesnice, nikde nezastavujeme.

Nejvíc mě upoutá středisko Benicasim, nejvýznamnější lázeňské místo na Costa del Azahar, ke kterému jsme vlakem dojeli zhruba po 45 minutách naší cesty. Nádherně se třpytící moře kontrastuje s luxusními hotelovými komplexy a apartmány.

Příkře od železnice, tedy od nás, se nachází "poušť palem". Jak jsem se později dozvěděl, už od osmnáctého století uprostřed bujné vegetace pálí karmelitánky slavný likér.

Z ničeho nic vlak vjel do tunelu. Čekal jsem, co se bude dít. Zpomaluje a najednou zjišťuji, že jsme ve stanici. Ano, podzemní nádraží ve městě Castellón de la Plana. Tak zní oficiální název. Hustě zabydlená oblast spojením Vila Real a Burriana kolem přístavu El Grau a kolem ústí řeky Millars má zemědělský, tak průmyslový charakter.

Vlak stojí ve stanici poměrně dlouho. Do vagónu přistoupili dva španělští cikáni, usměvaví, pěkně oblečení, se zavazadly a harmonikou. Hledali svou místenku a pokoušeli se dát s námi do řeči. Leč marně, protože má španělština je zúžena jen na opravdu ty nejzákladnější fráze.

Pak přistoupila jedna slečna nebo mladá paní. Zvědavě jsem si ji prohlížel. No ano, je to nevhodné, ale ona vypadala jinak než ženský u nás. Typoval bych ji, že její předci byli z Maroka, prostě z téhle oblasti severní Afriky. Oni vlastně Španělé jsou jiní, celé Španělsko je jiné než na co jsme zvyklí.

Ohromné vzdálenosti, jiná měřítka. Široké pláně, osamocené osady s jednotvárnými domky s plochou střechou a do výšky vyčnívajícími vodojemy. Názvy vesnic v této oblasti, kterou projíždíme, mají často na začátku písmeno X a uprostřed Q. Nápisy jsou tu dokonce dvojjazyčné, z čehož usuzuji, že tu žije arabská komunita.