Španělsko - oblast Levanta a Valencia (VII.) - Valencia: 2. část

9. duben 2007  Redakce MS   Destinace  2538 zobrazení  915 slov

Cestopis o putování po středomořském pobřeží v oblasti Levanta (pod Katalánskem). Popisuje se celé pobřeží od Vinarosu, Castellón, Sagunto až po třetí největší španělské město - Valencia. Detailní popis a historie regionu.

Po patnáctiminutové zastávce v podzemním nádraží města Castellón se náš dlouhý vlak rozjel. Do Valencie to trvalo už jenom půl hodiny. Ještě před ní jsme projeli městem Sagunto, které je nepřehlédnutelné, neboť leží uprostřed nekonečných pomerančových hájů. Obehnáno je mohutnými hradbami.

Reklama

Byla to kdysi iberská, římská a arabská pevnost, kde Iberové bojovali s římskými spojenci proti kartáginským útočníkům v roce 219 před Kristem. Obyvatelé dali přednost kolektivní sebevraždě před porážkou a kapitulací. Polibius a Titus Livius zvěčnili událost v hrdinském eposu, zatímco Řím odměnil věrnost obyvatelů Sagunta tím, že učinil z města jedno z velkých center hispánské provincie.

Ve starobylém městě u řeky spatříte rozvaliny amfiteátru, kde bylo římské divadlo s osmi tisíci místy v hledišti. Uvidíte i poměrně dobře zachovanou židovskou čtvrť. Moderní Sagunto, v 60. a 70. letech 20. století, v době celosvětového boomu ocelářských podniků bylo kvetoucím průmyslovým centrem. Krize v tomto odvětví dorazila i sem (jako v Česku Ostrava), práce na všech vysokých pecích byla zastavena.

Vjíždíme do valencijské huerty, nížiny řeky Turie, v jejímž středu leží největší město oblasti - Valencia. Řeka byla přeměněna v komplikovaný systém zavodňovacích kanálů. Celý kraj je hustě osídlen a žije se zde z pěstování ovoce a ze zahradnictví.

Vlakem projíždíme místem Puig, kde mne ihned upoutá veliký klášter, prý centrum valencijského nacionalismu. A vidíme i městečko Alboraya, kde se vyrábí mléčný a bílý osvěžující nápoj zvaný "horchata" s osobitou chutí, který byste na pohled zaměnili s mlékem. Podává se vždy velice studený, vyrábí se z tzv. "chufa", což jsou malé kořenové hlízy.

Valencia nás vítá průmyslovou oblastí. Široké kolejiště, průmyslové objekty, v dáli obytné domy kvádrového typu s červenou fasádou, plochou střechou a velkými lodžiemi. Jsme ve stanici, na hlavním Severním nádraží (Estación del Norte). Vystupujeme z vlaku a dostali jsme se přímo do hlavního dění.

idé s kufry vystupují z předlouhého vlaku, jiní zase se narychlo loučí s příbuznými a rychle hledají ten svůj vagón. Všude je zmatek. Nádražní hlášení žádné, každý se ptá každého, kam co vlastně jede. Dokonce babičky s hůlčičkou rychle pospíchají k tomu svému vzdálenému vagónu. V hlavní nádražní hale je spousta lidí a výdejních okének na cokoliv, jak jsme později, časem pochopili.

Postavím se do fronty u informačního střediska, abych se zeptal sličné slečny na zpáteční spoje k nám do Peňiscoly, resp. Vinarós, Benicarla. Pohotově mi anglicky odpovídá a už mi tiskne z počítače časy odjezdů. Vycházíme z budovy a octli jsme se na rušném prostranství, kde je plno lidí a aut. Poprvé vytahuji mapu města a zjišťuji, kde se vlastně nacházíme. Hned napravo od nás zahlédnu koridu, býčí arénu.

Všechny vchody jsou zavřené, tak aspoň nakukuji dovnitř přes mříže. Pak se vydáváme první uličkou, která je plná kaváren a obchodů podle mapy na náměstí. Těsně před náměstím chtěla Lenka vidět interiér poštovního úřadu a tak jsme vešli dovnitř. Vnitřek normální, zvenku pravda pěkná historická dominantní budova.

Jsme na hlavním valencijském Radničním náměstí. Líbí se mi. Moc. Rušná křižovatka, za ní rozlehlé prostranství zeleně, kašny a vodotrysky. Vysoké, architektonicky hodnotné měšťanské domy. Nejvíc však vyniká radnice se svou věží. Počasí bylo velmi pěkné, modré azurové nebe s venkovní teplotou 30 stupňů Celsia. Tak to alespoň ukazoval veřejný teploměr na náměstí. Skutečně, horko bylo úmorné.

Z náměstí jsme se vydali rušnou ulicí někam do neznáma. Vlastně jsem netušil, kam dojdeme. Městská třída byla plná obchodů a bankovních domů. Nechyběla ani po obou stranách ulice alej platanů. Domy jsou poměrně vysoké, nejblíže se podobají těm našim - středoevropským, lépe pražským Vinohradům.

Najednou jsme se ocitli na náměstí s historickými kamennými objekty - kostel, nějaký bývalý palác s kruhovou věží. Panoval tu čilý stavební ruch. Stavby jsou skutečně hodně staré a některé domy jsou pomalu doslova strhávány. Zůstávají pouze venkovní obvodové zdi s historickými fasádami, vnitřek je nově postaven jako monolitická betonová konstrukce. Nic nového, takto se dnes staví i u nás v Praze...


Reklama

Hodnocení

Zatím nikdo nehodnotil