Španělsko - oblast Levanta a Valencia (VIII.) - Valencia: 3. část

9. duben 2007  Redakce MS   Destinace  2106 zobrazení  755 slov

Cestopis o putování po středomořském pobřeží v oblasti Levanta (pod Katalánskem). Popisuje se celé pobřeží od Vinarosu, Castellón, Sagunto až po třetí největší španělské město - Valencia. Detailní popis a historie regionu.

Dostali jsme hlad, zásoby máme s sebou v batohu, ale chybí nám chleba. Cestou jsme zatím nenarazili na žádný obchod s potravinami a tak se pokouším získat nějaký tip od kolemjdoucích.

Reklama

"Dónde está panaderia con pan?" (kde je pekárna s chlebem), ptám se. Leč marně. Nikdo mi není schopen uspokojivě odpovědět. A tak se ztrácíme v nekonečných úzkých uličkách. Připadám si jako v Itálii.

Mám pocit, že pořád chodíme kolem do kola, ztrácím orientaci. Nějak náhodou jsme se dostali ke gotickému kostelu-katedrále. Na cedulce u vstupního portálu je napsáno, že chrám je zapsán v UNESCO.

"Takže asi hodně významná stavba," pomyslím si. Ale máme hlad, takže ihned vstupujeme raději do obrovské nádherné tržnice v secesním stylu, která je naproti přes ulici. Obrovská prodejní plocha s mnoha desítkami stánků nás doslova pohltí.

Nemůžu se vynadívat. Všude tolik ovoce, zeleniny, ryb, pekařských výrobků, sýrů, sušených šunek, masa a mnoho dalšího. Nakonec v jednom obchůdku konečně zakupujeme raději veku, než-li chléb. Ale i tak nejsme stoprocentně spokojeni. Místní španělské pečivo nám totálně nevyhovuje. Všude se peče jenom bílý kulatý chléb a veky ve třech velikostech, které se neuvěřitelně špatně konzumují. Tomuto svému pečivu říkají "churros".

Další komplikací pro nás byl nedostatek prostoru, kde bychom se v klidu najedli. Je to tu totiž všechno neuvěřitelně stísněné. Bereme prázdné krabice u vchodu do tržnice a chceme si je položit na venkovní vstupní schody a pak si na ně sednout. Jenže ani tady to není ono.

Lenka se najednou sebrala a s krabicí zamířila přes ulici. Vstoupila do kostela, zběžně si ho prohlédla a odbočila vlevo. Následoval jsem jí. Vstoupili jsme do malé zahrady s dvěma lavičkami a fontánkou. Taková oáza v poušti městské aglomerace.

Uvelebili jsme se na jedné z laviček a konečně v rámci možností najedli. Do zahrady postupně přicházeli a odcházeli španělské rodiny a turisté, kteří rovněž, jako my, objevovali Valencii. Najednou přistoupil k nám muž z ochranky chrámu a začal i ostatním něco vykládat.

Pochopili jsme, že musíme opustit areál. Podíval jsem se na své hodinky, potom na otevírací dobu kostela a bylo mi vše jasné, začíná "siesta". Bylo pár minut po druhé hodině odpolední a my se procházeli vylidněnými uličkami města. Ještě vidíme, jak opozdilci zamykají krámy a stahují rolety. Od 14. do 17. hodin se zastavil veškerý městský život.

Došli jsme až na nábřeží ke korytu vyschlé řeky Turia. Žádná voda, ale park v korytě. Je nám to divné a moc mě zajímá, co se stalo. Spekuluji o vyschnutí řeky, ale mapa mi ukazuje, že voda se městu vyhýbá. Takže pravděpodobně to byl úmysl. Ano je to tak.

Tok řeky byl celý odveden stranou a původní řečiště bylo přeměno v obrovský komplex zahrad a parků. Touto úlohou byl pověřen již před delší dobou katalánský architekt Ricardo Bofill. Na obou březích "řeky" jsou rušné několika proudové ulice. Doprava je velmi hustá.

Přecházíme koryto po jednom z četných mostů a zaujme nás brána. Jdeme k ní a za ní se skrývá nádherný park plný roztodivných palem, ibišků se spoustou dalších rostlin a keřů. Taková živoucí botanická zahrada. Jdeme do vnitř.

Horko mě natolik zmohlo, že odmítám dál procházet zahradu a sedám si na nejbližší lavičku do stínu vysokých palem. Vedle mě přes uličku odpočívá skupinka mladých lidí z Polska. Lenka se ode mě odpojuje a jde si sama vše důkladně prohlédnout.


Reklama

Hodnocení

Zatím nikdo nehodnotil